Templáři Vaultu Šílené Brahmíny

  Regule  
  • Ústava
  • Pravidla
  • Levelování
  • Jak se přidat?

  •   Herní svět  
  • Dějiny
  • Věděli jste, že...

  •   Družstva  
  • Drancíři
  • Zewell
  • Osamělí střelci
  • Bývalí templáři

  •   Ostatní  
  • Diskusní forum
  • Vault Šílené Brahmíny
  • Fotogalerie
  • Knihovna
  • Nukezin
  • Seminář

  •   Uživatel 



      Kontakty  
    Reinar
    chekotay
    Facebook


    Počet přístupů:



      
    Pašerácká práce v Beskydech
    Typ akce: Pašerácká stezka je dána a hráči mohou přijít, kdy jim to vyhovuje, a projít jí. Přitom musí splnit několik questů a vyhýbat se lovcům lebek.
    Organizátor: Chekotay
    Téma na fóru: zde
    Místo konání: Beskydy mezi Ostrým a Prašivou
    Datum a doba konání: listopad 2277 - duben 2278 (2017-2018)
    Účastníci: 1 - Mogh (2×)
    Fotografie: Templáři, zvadlo

    Abstrakt: Protože spolu Zewell a Drancíři válčí, jsou obchodní stezky uzavřené. Ceny luxusního zboží vylétly závratně vysoko. Šikovní pašeráci si dokázali pěkně nahrabat.
    Report
    Intro:
    Drancíři - Varta:

    Odporný nečas. Drancíři vartující na střeše Citadely byli nucení obléknout si opachy, jinak by byli promočení durch. Když nezabraly provazce vody, bičující krajinu od obzoru k obzoru, pokusil se je smést aspoň vichr, dorážející silou vzteklé brahmíny. V takové chvíli by přišlo k duhu něco dobrého k pití, ale oba muži, střežící jádro drancířského dominia, mohli jenom bezmocně polknout sliny - kvalitní, chutňoučká minerálka dovážená až ze Slovenska byla velmi nedostatkovým zbožím od doby, co začal Zewell blokovat obchodní stezky.
    "Pjerun by to spral!" láteřil jeden z nich.
    "Mohlo být aj horši," odtušil flegamticky druhý.
    "Jak mohlo být aj horší?"
    "Hen," kývl oslovený bradou k jihu, kde surová vichřice roztrhala přikrývku mraků a na okamžik odhalila temné hradby Beskyd. "Byt v takem počasi tam, bylo by to horši."
    "Tam nikdo nežije," zamumlal první drancíř. "Leda divoši."
    "Divil by ses," poznamenal druhý a vmáčkl se do závětří lafety monstrózní šestnáctihlavňové "Holubice míru".
    "Něco víš?" přidal se k němu první.
    "Byl jsem v Beskydech s výpravou v jednasedmdesátém. Je tam pár míst, kde žijí slušní lidi."
    "Fakt? O tom jsem neslyšel."
    "Inu..." mykl rameny zkušenější drancíř a udělal několik dřepů na zahřátí. "Pár samot. Jsou místa, kterým se Lovci lebek vyhýbají. Očarovaná místa."
    "Heh, očarovaná, jo."
    "Divil by ses."
    "Radiace?"
    "Strach.
    Nevím, jak bych to popsal. Gajgr ani neškrtl. Ale strach... něco temného... zelený pocit..."
    "Pjerun by to spral," odplivl si pecivál.
    "Byla s náma vědma. Dalo se to projít."
    První drancíř si odplivl znova, přes levé rameno. Bohužel to bylo proti větru, takže mu akorát slina cákla přes obličej.
    "A pak jsou větší... spíš stanice než osady. Kotař. Prašivá. Tam jsme byli."
    "Jak tam dokáží přežít?"
    "Na Prašivé mají kulometnou věž a chovají tam medvědy."
    "Cože? Včelí medvědy?"
    "Obyčejné. Jsou mnohem menší a míň nebezpeční, ale dají se vycvičit."
    "A tak to jo."
    "No a Kotař... tam mají základnu rangeři."
    "Cože? Žádného jsem neviděl dobře deset let!"
    "Inu, všichni jsou na Kotařu."
    "Jo tak."
    "Někdy se nezadaří. Ropičku divoši přepadli a vypálili rok před naší výpravou."
    "Pjerun by je spral!"
    "To teda," přitakal druhý Drancíř. "Kdyby ti někdo nabízel hory doly, nelez tam. Je to peklo."
    Šedivá nebe coby olověný dekl tlačil se na oba muže shora. Déšť zesílil natolik, že nebylo vidět na zem o sto pušek níže. Poryvy větru škubaly za lana, jimiž byli oba uvázáni k rantlu. A kdesi v hloubi vypravěče se ozval pocit, jenž zpochybnil jeho poslední věty.
    Takový zelený pocit...

    Drancíři - Otrokář
    Sušský hampejz praskal ve švech, což myslím, vzhledem k místní úrovni "zednického" řemesla, doslova. Majetní drancíři prolévali hrdlem kvalitní pálenky nebo prznili místní zaměstnankyně; méně majetní pili vodu a prznili se navzájem. Do toho všeho řvala líbezný ska-metal kapely Ukousané smradlavé vnitřnosti, drtící své šalmaje s neúprosností postapokalyptického punkometalu.
    Tento mladý drancíř seděl úplně v rohu a pil močůvku. Nebylo to moc dobré, ale bylo to nejlacinější. Najednou si před něj sedl chlap jak hora, rozcuchané vlasy, tetované pracky, kožená vesta a chromovaný suspenzor. Šoupl k mládenci zavařovačku s pivem a pravil tajemným hlasem:
    "Hele, mladej, nikdy jsme se neviděli."
    "To skutečně nikoliv," přitakal drancíř a vypil sklenici, protože co je pod opaskem, to se počítá.
    "Já myslím, kdyby se někdo ptal. Jasný?"
    "Asi jo," přikývl drancíř a schoval pod kabát i zavařovačku.
    "Jmenuju se Cobalt Blue."
    "Ty seš otrokář ze smečky Chrome Reda!"
    "Pšššt! Jsem, ale nemusí to každý vědět. Jsem tady, abych ti nabídl práci."
    "Ale, copak? Půjdem přepadnout Hlučín a nalovíme nějaké mladé, zoufale krásné a ke všemu svolné otrokyně?"
    "No, jestli jo, tak s tebou určitě ne," usadil ho Cobalt Blue suše. "Jde o jinou věc. Víš, co je tohle?"
    S těmi slovy vytáhl asi půlkilový pytlík plný bílého prášku. Drancíř se naklonil nad pytlík, očuchal jej, nabral si plnou hrst a ochutnal. Nic moc, ale stejně to raději snědl všechno. Co je pod opaskem, to se počítá.
    "Fuj," řekl pak, když si odříhl, "smrdí to jak kozí chcanky."
    "Protože jsou."
    "Do pjeruna!"
    "Je to sanytr, chlapče. A vy, Drancíři, ho máte tuny. Prodáváte to jako hnojivo, kilo za víčko."
    "No a?"
    "No a Zewelláci jej zoufale vykupují po celém kraji a za pouhé kilo nabízejí deset víček!"
    "Fíha!" hvízdl jinoch. "Rozdíl jedenáct víček! To by byl dobrý kauf!"
    "To by byl," přitakal otrokář. "Kdyby byl. Jenže není. A proč?"
    "Protože Zewelláci k nám už nejezdí. Protože je válka."
    "Ano. Protože je válka a protože je blokáda. Žádní Zewelláci neobchodují s žádnými Drancíři, že?"
    "Ne."
    "A to je velká škoda, protože kdyby se našel jeden Drancíř, který by obchodoval s jedním Zewellákem, tak by na tom mohl ukrutně zbohatnout."
    "To teda."
    "A já si myslím, že jsem zrovna jednoho takového našel."
    "Fakt? Koho?"
    "Tebe."
    Chvíli bylo ticho.
    "Nejsem blbý," řekl po dalším odříhnutí Drancíř. "Chceš po mně, abych vzal tenhle pytel a odnesl jej k Zewellům."
    "Přesně tak. A nejenom ten jeden pytel. Neboj se, pytlů je dost."
    "Hmmm... ale řekl bych, že to má jeden háček. Jak projdu přes blokádu? Navíc mám pocit, že Zewelláci taky mají svoji blokádu."
    "Neprojdeš. Nedá se to, zkoušeli jsme to."
    "Tak potom-"
    "Musíš ji obejít."
    "Obejít? Přes Karvinou? Ale tam jsou taky hlídky, a silné."
    "Obejít přes Beskydy."
    "Beskydy!"
    "Beskydy. Pššt! Neboj se ničeho. Blíží se zima a Lovci lebek zalezli do svých děr. Když se budeš držet na hřebeni, bude to úplně bezpečné - hotová procházka. Žádný problém. Jde jenom o to, vzít pár pytlů a donést je po pěšince o pár kiláčků dál na východ - a tam inkasovat víčka. Hromady víček! Dost víček na to, abys nemusel pít tyhle patoky."
    Aby podpořil svá slova, zachřestil otrokář svým měšcem. Hromada víček zachřestila... mohly to být i obyčejné podložky a kusy drátu, ale oči mladého Drancíře se již leskly chtíčem.
    "Máš zájem, mladej?"
    "Mám," hlesl Drancíř.
    "Dobře. To je dobře. Toho se drž. Povím ti o místě, kam se vydáš, je to skryté místo pod horami. Vyhledáš tam muže jménem Dias. Ten ti poví více, řekne ti všechno, co potřebuješ vědět: Kudy máš jít, co máš vzít, komu to máš dát. Čemu se máš vyhnout. Neboj. Řekne ti všechno, aby ta výprava byla klidná, pohodová a hlavně - výdělečná."
    "To hlavně," přitakal horlivě Drancíř. "Povídej, kde toho chlápka najdu?"
    "Tak poslouchej..."

    Vědma: Jižní hranice Protektorátu jsou nejméně hlídané a taneční festival, uspořádaný u příležitosti požáru jedné z chalup, poskytoval solidní zvukovou kulisu, aby se mohl novopečený pašerák protáhnout mezi hlídkami. Už si myslel, že se mu to podařilo, když se zpoza jednoho z životických památníků ozval tichý hlas: „Říká se, že kdysi v Beskydech žila čarodějnice Háňa.“
    Pašerák se zastavil, přikrčil, v šeru nadcházející noci však neviděl nikoho. Na okamžik se mu orosilo čelo. Že by to promluvil samotný náhrobní kámen? Ale ne, zde padli muži a hlas byl ženský. Navíc povědomý. A vůbec, čeho se může Drancíř bát? Narovnal se, tasil tesák a pevným hlasem zvolal: „Tady Drancířská hlídka. Vystupte ze šera!“ Zpoza kamene, spod mohutné, prastaré smuteční břízy, se skutečně vynořil stín. Odlesk hvězd se blýskl v očích bez zorniček.
    „Pověst hovoří o jejím vztahu k největšímu frajerovi v celém kraji. Ale už neříká nic o tom, co se s ní stalo, když ten frajer zahynul rukou přítele. Nikdo z podbeskydí to neví. Lovci lebek si ale pamatují.“
    Drancíř polknul naprázdno. Vědma ví, kam jde!
    „Asi bys měl vědět, co říkají divoši o smlouvě, kterou čarodějnice uzavřela se Zeleným mužem. Pán lesa a paní lesních lidí si rozdělili vládu nad Beskydem, ona třímá žezlo přes den, on pak v noci. Naštvat nechceš ani jednoho, věř mi.“
    „To věřím,“ ušklíbl se drancíř. Na tyhle metafyzické kecy nebyl zrovna dvakrát zvědav, ale o vědmě věděl, že se podezřele často ochomýtá kolem Citadely. Možná, že ví něco užitečného. „Co mám teda udělat?“
    „Abys prošel Beskydem, musíš za sebou zanechat bahno minulosti, odvalit kámen tížící tvou přítomnost a přivinout k sobě dobrou budoucnost.“
    „A jéjej.“
    „Tři úkoly, je to prosté. Na hřebeni Kyčery, blíže Kotaři, vyhledej statný, rozvětvený buk na rozcestí. Zde, za košatým, mocným stromem, v zemi dlí čarodějnice. Zastav se zde, zamysli se, zpytuj své nitro, a k hrobu jejímu přilož největší zklamání, jaké tě v životě postihlo. Prober si sám, jestli tě vzpomínka na ně i dnes nestahuje zpátky a pakliže snad ano, tedy proč. A jestli to má význam, nebo jestli jenom nehýčkáš svou uraženou pýchu.“
    „Ech... asi rozumím.“
    „Až skončíš s meditací, zlom snítku břízy, chasníku, zlom jeřábovou větev a borovou hůl, zlom tyto tři klacky a přihoď je na vědmin hrob. To aby zůstala ležet a nevstala.“ „Moment, ona je mrtvá? Tak proč potom celý ten tyját-“
    „Všichni doufáme!“ přerušila jej vědma. „Kéž to tak je a kéž to tak i zůstane! A teď k druhému úkolu.“
    „Poslouchám.“
    „Vrch Ropice je zasvěcen lešijovi. Lesní lidé zde uctívají Zeleného pána, jehož ústy promlouvá les. Navštívíš tu svatyni a zanecháš zde dvě věci: Závist, kterou dnes trpíš, a ozdobu ze své výstroje. To první, aby ses zbavil tíhy, která ti brání žít přítomností, to druhé, aby sis naklonil Sylvána, jenž ta pak bude provázet v dobrém.“
    „Dobře, tohle bude snadné,“ zamumlal Drancíř a myslel na svěže zelené tkaničky do bot, svou velkou pýchu a ozdobu.
    „Třetí úkol splníš nejspíš mezi těmi dvěma, neboť se týká vrchu Lipí blíže Kotaři.“
    „Tam budu pracovat s budoucností, co?“
    „Je tomu tak. Na temeni kopce je obětní kámen a proti němu smrk, oproti běžným smrkům košatý a rozvětvený. Od nepaměti se zde zastavují tuláci, aby se zastavili a zamysleli nad tím, po čem v životě svém touží nejvíce. Upřou své myšlenky k budoucnosti a upřimně si sami řeknou, čeho chtějí dosáhnout a proč. Když na to přijdou, ztělesní své přání vyrobením amuletu, který zavěsí na smrk. To je oběť lesním duchům, naději i touze. A to je třetí úkol, jenž musí splnit, kdo chce projít horou.“
    „Dobře. Ehm, děkuji ti. Doufám, že ta rada byla zadarmo...?“ navrhl Drancíř s nadějí v hlase.
    „Zadarmo ne. Ale již ji zaplatili jiní.“
    „Kdo? Cobalt Blue?“
    „Komandantura.“
    Drancíř zbledl. „C-cože?!“ vyhrkl nevěřícně.
    „Snad sis nemyslel, že si nikdo nevšimne příprav, které jsi podnikl?“ pravila Viky posměšně.
    „No...“
    „Na tvém výletu nikomu nesejde. Ale velitelství chce, abys, když už tam budeš, odvedl taky nějakou práci pro drancířské dominium.“
    „Jakou práci?“
    „Čtyři opevněné samoty jsou v Beskydech, v srdci teritoria Lovců lebek: Prašivá, Kotař, Ropička a Ostrý. Reinar chce, abys je omrkl.“
    „Ropička prý byla vypálena.“
    „Šíří se zvěsti, že byla znovu obnovena. Prošetři to.“
    „Dobře. To asi půjde. A teď tedy-“
    „Druhý úkol bude asi trochu těžší,“ nenechala se odbýt vědma. „Na kopci Prašivá stojí vysoká věž, ještě z dob Války. Nikdo přesně neví, k jakému účelu sloužila. Tvým úkolem je změřit její výšku.“
    „Cože? Jak?!“
    „To nechám na tobě. Já jsem těmhle technickým věcem nikdy nerozuměla tak dobře, jako Drancíři. Tak, to je všechno. Úkoly máš, teď upaluj!“
    S těmi slovy se otočila, vstoupila pod větvoví a rozplynula se v nočním šeru.
    „Počkej!“ vykřikl pašerák a skočil za ní. Pod stromem, za náhrobkem, však již nikdo nebyl.

    Dias: „Tak jo, chlape, ještě si to jednou zopakujeme. Především musíš tenhle balík dotáhnout na kopec Ostrý a najít zde studánku zbojníka Ondráše, která leží u stezky, asi dvě stě třicet metrů západně od chaty. Nemůžeš ji přehlédnout. Kousek za ní, ne dále než dvacet kroků v ose vytékajícího proudu vody, je skrýš, do které ten vak uložíš. Tím tvoje práce končí.
    Doporučuji ti držet se stezek, ale hodně špicovat uši a vyhnout se všem lidem, protože to nejspíš budou Lovci lebek. Musíš být připraven kdykoliv sebou hodit do křoví, schovat se mezi borůvčí a ani nedutat, než divoši přejdou.
    No a to je vše. Tady, na – to je pár map a plánků, které jsem získal od různých rangerů, tuláků a průzkumníků. Jsou v nich zajímavé poznámky, však si počti. A pak už vyraž, slunko nečeká. I když, jít v noci, inu, proč ne, možná to bude i bezpečnější.
    Jestli pro mě bude mít Ondráš nějakou zásilku, klidně ji vezmi na zpáteční cestu, ať nejdeš nadarmo a zadarmo, heh. A teď už jdi. Zdař Bůh!“


    Zewell - Olza:
    Voda... pršela ze všech stran.
    I zespoda.
    "Jebem ti dušu!" zařval zoufalý zewellák a vyprskl spoustu špinavé vody, jíž se zalykal.
    "Synu můj," pravil klidným, avšak rozhodným a bouři přeřvávajícím hlasem otec Miroslav, "buď ujištěn, že nic takového s mojí duší neprovádíš. A teď drž pořádně to lano, sic změním několika kopanci tvé pracovní zařazení na kůr do oddílu sopránistek!"
    "Je to jenom taková malá průtrž mračen," pravil poklidně Livjatán, podpírající palisádu, přes kterou se drala rozvodněná Olza. Nad hladinou mu čouhaly jenom dlaně a obličej od brady výše. "A myslím si, že už to celkem opadá." O hlavu nižší Linot, stojící vedle něj, souhlasně zabublal. Další mocný poryv vichru strhl zewella od palisády - chvíli povlával na konci lana, ruce, rozedřené do krve, klouzaly po proudu, ale nakonec se mu podařilo plácnout sebou zpátky do vody. Tentýž poryv větru se naštěstí opřel i do koruny vyvráceného stromu, jenž se zachvěl, převrátil a definitivně celou svou hmotou spadl do hlavního koryta řeky, která jej ihned pohltila a strhla k severu. Dočasná hráz, která na kmeni uvízlém na mělčině vznikla z naplavených větví, rákosí, trosek a brahmín, zmizela za stromem. Voda v okolí palisády prudce opadla, jak se přívalová vlna hnala na Ciezsyn. Svibice byly zachráněny.
    Miroslav vytáhl zmoženého vojáka z kaluže bláta. Všichni se navzájem podpírali a klouzali směrem k domovu, k suchu a teplu. Voda teď možná opadla, ale vítr a déšť je dále nemilosrdně trestali za všechny hříchy lidstva. V takové chvíli by bodlo něco dobrého k pití, ale Zewell si musí nechat zajít chuť, protože chutná pálenka ze zkvašených koberců je velmi exotickým zbožím, od té doby, co Drancíři začali blokovat obchodní stezky.
    "Přísambůh!" křičel zmožený zewellák, "není nad to být na tom nejvyšším místě v širokém okolí - a přesně tam chci žít!"
    "No, to nechceš," zamumlal Miro dobromyslně.
    "Jak to, že ne?" zeptal se překvapený mladík.
    "Protože nejvyšší místo v širokém okolí je támhle," pokynul Livjatán rukou k temnému masivu Beskyd, zvedajících se z mlhy několik kilometrů jižně.
    "Psia krew, to je pravda," pokřižoval se zewellák. "Tam není nic, než smrt a Lovci lebek."
    "To není úplně přesné," prohodil "profesor" Linot. "Sem tam tam bydlí někdo, řekněme, jakoby normální."
    "Vážně? O tom jsem nikdy neslyšel."
    "Hnedka tady za rohem, na Ostrém - to je zrovna vysoký kopec, kde bys chtěl být," usmál se Livjatán. "Je tam salaš."
    "A jak tam můžou přežít? Copak je divoši... nekrouhnou?"
    "Inu, synu můj," začal zeširoka Miro, "neptej se, jak tam můžou přežít, ale kdo tam může přežít."
    "A kdo teda?
    " "Ti největší vyvrhelové z celého kraje. Lupiči, zabijáci, zbojníci."
    "Těch se bojí i samotné peklo," podotkl Linot.
    "No, takové tvrzení je, řekl bych, poněkud přehnané," usmál se Miro. "Ale potkat bych je nechtěl. A tobě dám stejnou radu, vyhni se těm místům, pokud to jenom trochu půjde."
    "A když to nepůjde?"
    "Ono to vždycky raději půjde..."

    Zewell - Otrokář
    „Hlad, bída, mor a polské vši!“ ozvalo se z jednoho koutku nízké, temné, zakouřené místnosti, provizorně sbité z hrubě opracovaných klád poté, co původní „opku“ zewellské karavnní společnosti spálil drancířský nukleární granát.
    „Za kolik?“ zeptal se jiný hlas.
    „Čtrnáct víček za věrtel.“
    „Moc drahé, počkáme, až to spadne na sedm, pak koupíme dva korce, o jeden budou mít zájem v Jablunkově a jeden si necháme do foroty.“
    „Dobře. Další nabídka, ustroňský rabín nabízí sušené předkožky značky „kalamáry“, chce za ně osmadvacet...“
    Mladý zewellák přestal poslouchat, o čem se jeho nadřízení baví. Protřel si oči, unavené dlouhým vejráním do účetní knihy, vstal od stolu sbitého z neohoblovaných desek a vyšel před budovu. Zapálil si cigaretu ubalenou z listů devětsilu a labužnicky potáhl. Kam oko dohlédlo, panoval čilý ruch. Obyvatelé Žukova asanovali své poničené příbytky a budovali nové. Nebylo v tom mnoho radosti, válka s Drancíři vysávala veškerou energii, ale odhodlání se zewlákům upřít nedalo. Tohohle konkrétního to však jen iritovalo. Jistě, bylo třeba tolik věcí opravit, tolik zničeného zachránit, rekonstruovat... ale on už toho měl dost. Každý den čtyři hodiny makat na stavbách a pak ještě deset hodin pracovat při organizování karavan, to vše za jedno teplé jídlo v podobě tuřínové polévky. Peněz bylo málo, na víc mu nezbylo.
    „Nemáš oheň?“ zeptal se podivný chlápek, který se vynořil zpoza rohu.
    „Asi by se něco našlo,“ připustil zewellák. „Kdo se ptá?“
    „Říkají mi Cadmium Green,“ prohlásil příchozí a odplivl si. Mládenec si přeměřil vytáhlou, až vychrtlou postavu navlečenou do kroužkového tílka z nerez oceli, volně visícího přes slipy a vysoké boty do půlky stehen, obojí z černě lakované kůže.
    „Ty jsi otrokář!“
    „A ty umíš číst!“ vypíchl prstem Cadmium Green a prohrábl si dlouhé, rovné, bloňdaté vlasy, jen částečně zakrývající otrokářské tetování na čele. „Proto jsem si tě našel, kámo. Potřebuju inteligentní lidi pro drobnou prácičku.“
    „Další práce? Dík, o to zájem nemám!“
    „Hm, tak to jo,“ pokýval smutně hlavou otrokář. „Tak to se budu muset s touhle hromadou víček asi potáhnout zase zpátky domů,“ dodal teskně a nadhodil na dlani velký vak, jen to zachřestilo. Otočil se k odchodu-
    „Počkej chvíli!“ zastavil jej zewellák. „Možná ne o práci, ale o pláci bychom si pohovořit určitě mohli!“
    „Jedno s druhým, brácho, jedno s druhým, jinak to nepůjde.“
    „Tak jo,“ rezignoval zewellák. „O co kráčí?“
    „O to smetí, co máš v hubě.“
    „Tohle?“ zašilhal jinoch překvapeně na své cigáro. „Co je s tím? Nejlevnější bejlí na trhu, na orobinec nemám děngi.“
    „Jasně, nejlevnější,“ pokýval hlavou Cadmium Green. „Hloupé devětsilové listí, dobré leda tak na vytírání zadku a kouření nemajetnými. Nic ve zlým. Ale je to tak. Kolik stojí hřivna?“
    „Coby,“ ohradil se mládenec, „jedno víčko. Stačí to tak na týden, když se šetří.“
    „No vidíš. Roste vám tady toho fůra. A teď si představ, že Drancířům ne. A celkem by se jim to šiklo, na ty jejich pokusy. Vykupují sušené devětsilové listí za dvě víčka za unci.“
    „Dvě víčka za unci!“ vykřikl bitevní účetní.
    „Pšššt!“ ztišil ho hned otrokář. „Nemusí o tom každý vědět. Ale chápeš, co to znamená?“
    „Jasně,“ odtušil zewllák, „První, kdo přijde na to, jak proniknout obchodní blokádou, bude boháč.“
    „Ne tak úplně,“ poopravil jej Cadmium Green s úlisným úsměvem a dál si pohazoval vakem s víčky, jen to chřestilo. „Jak na to, to vím. Je ale ještě zapotřebí někoho, kdo by se tam opravdu vydal a blokádu obešel.“
    „Kam – vydal?“ zbystřil mladík.
    Cadmium Green se náhle naklonil tak blízko, že se nosem málem dotýkal toho mládencova. Hovořil šeptem, rychle, ale vyslovoval pečlivě.
    „Skrz Beskydy vede stezka, kterou nikdo nezná. Je podzim, divoši se stahují do údolí a odvážný kurýr má šanci proniknout skrz, projít od východu Ślaska na západ. Obejít blokádu. Donést zboží - a vydělat si fůru víček.“
    „To zavání čertovinou.“
    „Jenom, když ti na to přijdou tví nadřízení. Hory máme podchycené. Zaznamenali jsme pečlivě, co nám řekla vědma i co říkali průzkumníci. Nebudeš první, kdo tudy bude procházet. Je to vychytané. Prostě najdeš chlápka jménem Ondráš a řekneš mu, že tě posílám já. On už ti poví zbytek, předá ti zboží a až se vrátíš, odevzdáš mu malý podíl z výdělku.“
    „Kolik?“
    „Desátek.“
    „Tak málo?“
    „Nám to stačí. Chápej dobře, neděláme charitu – ale v tomhle se točí takové velké peníze, že pár drobných sem nebo tam nás nezabije. Tak co, máš zájem?“
    Ale že má ten kluk zájem bylo zřejmé už z toho, jak nepřízomně se začal usmívat u slovního spojení „takové velké peníze“.
    Cadmium Green si odplivl a pak se usmál tím nejlepším falešným úsměvem, jaký znal.


    Markéta: Dneska už jen málokdo ví, že Ciezsyn byl kdysi po krátkou dobu dvouměstím. Řeka Olza jej dělila do dvou států. Během obou Zimních válek pak opakovaně měnil majitele... až jej nakonec unifikovala palba jaderné houfnice Československé lidové armády z hřebene Javorového, která proměnila západní část města v poušť. Není zde nic, než trosky, rozvaliny, špína a zmar. Kromě jednoho místa. Kromě podchodu Těšínského nádraží, který je vymetený dočista.
    Mladý zewellák nebyl žádný strašpytel, nicméně tohle se mu nelíbilo; na druhou stranu, jít do hor bez informací se mu líbilo ještě méně.
    Obloha byla jako vymetená, podchod byl temný, ale vymetený doslova. Pečlivě si očistil boty, smetl ulovenou veverkou veškerý prach z oblečení, pokřižoval se a pak teprve sestoupil do podzemí. Kroky se rozléhaly koridorem, odrážely od lesknoucích se dlaždiček. Informační tabule, dávno nefungující, nehyzdila jediná pavučina.
    Nebylo zde ani živáčka.
    Jen ticho.
    Dokráčel zhruba doprostřed; zastavil se, zhluboka nadechl – zavřel oči a nahlas pronesl:
    „Dwa pety blues
    rumowy song
    czy ktoś o bilet prosi“
    Zvuk vlastního hlasu jej vylekal, zakoktal se, ale hned se zase sebral a pokračoval:
    „smród piwa z ust
    dworcowy gong
    to aria dla Małgosi
    dla pomylonej Gosi
    Nana-nana-na-nanana-na-na...“
    Poslední část zpěvu už byl duet. Kde se vzala, tu se vzala, pod plachetkou osoba, v šusťákové bundě a vestičce, která snad byla kdysi oranžová, dnes však vybledla do lososové. Stála na vzdáleném konci podchodu, potichu si pro sebe prozpěvovala „na na-na na-na na“ a zametala dokonale čistou dlážku.
    Muž si odkašlal a zkusil nahodit vějičku:
    Cześć Wam bracia, rycerze na beskidzkiej górze,
    tym pniom waszym, sękatym piersiom bez zalęku,
    co w największe jednako się wspierały burze,
    a blizn chwałę zaszczytną w każdym noszą sęku.
    S každým dalším slovem jeho hlas sílil. Strach z neznáma ustupoval, báseň jej polapila, uvolnila fantazii a myšlenky na výpravu. Sotva skončila, metařka navázala hlasem tichým jako závan letního vánku:
    Tysiąc wichrów wyskoczy niewiadomo skąd
    I runie z całą siłą, jak fale na ląd
    Wszystkie chmury się zbiegną, by uderzyć wraz
    i z diabelskiego szczytu na dół zepchnąć nas.
    Kamienie się obsuną z pod idących stóp
    i ze wszystkich krawędzi powita nas grób.
    I ulekl se mladý jinoch takové temné sudby. Přesto zkusil nadhodit jinou možnost:
    Czołga się płową linią grzbietów
    zmierzchu cień.
    Nie wiadomo skąd nadchodzi noc
    i dokąd odchodzi dzień.

    Może w lasach na Jawornicy
    skrył się i czeka
    aż do brzasku ponad przełęczą
    wzejdzie jutrzenka.
    Odpověď byla poměrně jednoznačná:
    Wiara, nadzieja, miłość
    - odmawiam ten prywatny różaniec
    już tyle lat.
    Dziś zasypuje mnie
    piaskiem rozpaczy
    czarny staw.
    Modlę się, aby przetrwać.
    A tentokrát babizna navázala dál sama:
    Bo właśnie tam rozumiem po co żyję...
    bo właśnie tam uczę się pokory...
    bo właśnie tam odpoczywam...
    i właśnie tam poznaję kim jest człowiek...
    Cichy spokojny Beskide.

    Na čistém nebi se mihotaly nespočetné zástupy hvězd, když novopečený pašerák vyšel z opuštěné, liduprázdné budovy Těšínského nádraží. Měl pocit, že mu v hlavě hučí a nohy se pod ním podlamovaly. Hra na hádanky byla náročná a trvala dlouho; ale měl pocit, že na něco přišel. Možná to všechno byly jenom hloupé žvásty, a možná to byl jeho bilet k bohatství. Jeden verši si opakoval stále dokola, ten, jímž se s ním bláznivá metařka loučila:
    Jeśli muszę iść na dno,
    będę na dnie
    szukać skarbu.

    Kaprál:
    Úplněk se halil do hmly, kterou noční vítr trhal z vrcholků Beskyd a zanášel až nad podhůří. Hlídky Zewellu se choulily ve svých kabátech podšitých plšími kožkami a ani si nevšimly stínu, který opustil jejich državy a vydal se k lesům pod horami. Našlapoval tiše, opatrně, plížil se od šera k šeru, ani nejlepší noční dravec by nedokázal odhalit-
    „No to je dobře, že jsi tady,“ zavrčel z přítmí známý hlas. Zewellák ztuhl: Jeho nadřízený! Vše se provalilo! Je konec!
    „No nestůj tam,“ pobídl jej Linot. „Pojď sem a dej si trochu stoptusinu na cestu. To sis myslel, že si nikdo nevšimne, jak se chystáš pryč?“
    „No jo, no,“ připustil mladý zewellák schlíple a přiloudal se blíže.
    „No tak vidíš,“ pravil Linot a sám si pořádně přihnul chutného předválečného pití. „Beskydy jsou nebezpečné. A ty bys tam šel jen tak, bez požehnání Zewellu! Ukaž ty svoje poznámky, já se ti na to podívám. Zatím se taky napij.“
    Rádobypašerák popíjel stoptusin a Linot ve světle kapesní louče rychle prolétl několik řádků přípravy.“
    „Tady sis blbě vyložil dva verše, tady to máš chybné celé,“ mumlal Linot. „Tady se samozřejmě hovoří o budoucnosti, ne o minulosti, cholera. Tohle slovo neznamená 'kompetentní', ale 'čarodějnice'. Tak, tohle máš správně, uctít ducha lesů, ale 'lešije', ne 'lísku', na kopci Ropici. Dát mu ozdobu ze svého vlastnictví k uctění a podplacení, a zanechat na místě závist, která tíží tvé srdce a brání ti prožít naplno přítomný okamžik.
    Tady si pleteš osoby, tohle je verš o 'ní', Bláznivá Markéta – no co se divíš, samozřejmě, že ji znám! - očividně myslela čarodějnici, která zešílela a utekla od svého milého do lesů. O tom jsem slyšel. Tady, jasně, brzózka, brzezina, to dává smysl, druhá větvička musí být sosna, samozřejmě, a tohle není páka z jeřábu, ty trotle! Mechnický jeřáb je přece żuraw, ale tady je jarzęb, to jako strom jeřáb. Tři větvičky ze tří stromů, zlomit nad hrobem, aby zlá moc nevstala, to je starý rituál a ty bys to takhle zeslonil! To je jako zkonil, ale sto krát horší! No dobře, dobře, co tu máš dál...“
    „Já bych jenom, jestli teda můžu,“ navrhl nesměle zewellák, „co je tady tahle pasáž?“
    „No vidíš, to jsem přehlídl,“ zamumlal Linot. Chvíli si pro sebe polohlasem přeříkával několik veršů, pak kývl hlavou. „To znamená, že nad hrobem čarodějnice se máš zastavit a zamyslet. Vzpomeň si na největší zklamání, jaké jsi v životě zažil, rozeber sám se sebou, jestli tě náhodou nestahuje zpátky do minulosti jeho tíže, a pokud ano, tak jestli to má smysl. Jestli není lepší odpustit a opustit tu historii. Jasně, zkrátka, jestli jenom nehýčkáš své ješitné ego. Je to meditace o minulosti. Jasně, to dává smysl. Víš, kde leží hrob té ženy?“
    „Cože? Ona je skutečná? Myslel jsem, že je to jen pověst.“
    „I kdež, hochu. Pověst, nepověst... kdysi žila osoba toho jména.“ Linot si prstama prohrábl čupřinu. „Vím, kde leží její hrob. Lászlo Fernséhen mě tam jednou vzal sebou. Je to na hřebeni kopce jménem Kyčera, nad Ligotkou. Ten hřeben se táhne přibližně od severu k jihu a v jižní části se napojuje na hlavní hřeben, který pak vede ke Kotaři. Tak u toho napojení roste vysoký buk, košatý a zjizvený. Za ním je pohřbena čarodějnice Háňa a tam musíš také zajít za tímto rituálem.“
    „Lászlo Fernséhen,“ vyslovil jinoch tajuplné jméno.
    „Přesně ten,“ pokýval hlavou Linot. „Jsem si skoro jist, že měl něco s Bláznivou Markétou a dost možná i s Háňou, ale to nevím přesně. Ona určitě měla něco s Ondrášem, takže tohohle tématu se mezi zbojníky vyvaruj, jasné?“
    „Jasné.“
    „Takže to je všechno.“
    „A co tady tyhle verše?“
    „Hm, nepřijde ti to jako snůška pomatených proroctví?“
    „Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
    „Ukaž to... hele, tady máš zase chybně překlad. Polština hovoří o budoucnosti a minulosti podobně, nenech se tím zmást. Tohle je určitě do budoucnosti. A to dává smysl, že?“
    „Ano?“
    „Jeden rituál, na Ropici, je o současnosti, druhý rituál, blízko Kyčery, je o minulosti, takže musí být ještě třetí, o budoucnosti.“
    „Ale jak jeho obsah vyčtu z tohohle smetí...“
    „Já asi vím. Od hrobu čarodějnice jsme s Lászlem šli na Lipí vrch, úplně nahoru, na jeho temeno. Je tam takový pokřivený smrk, taky obětní kámen a tak. Lászlo tam vyrobil z lesní trávy, z kořenů a šišek amulet a ten zavěsil na ten smrk. Říkal, že to je výzva lesním duchům všem, aby jej v budoucnosti podpořili v tom, po čem touží nejvíce.“
    „Asi víš?“
    „To bude ono.“
    „Určitě?“
    „Určitě. Vsadil bych na to krk. Tvůj krk, samozřejmě.“
    „Oukej. Takže, závisti zanechat, zklamání odhodit, naopak touhu k sobě přivinout. Tři větvičky na hrob, ozdobu lesnímu pánu, amulet potměšilým duchům.“
    „Tak je,“ kývl hlavou Linot.
    „Pak už mám jedinou otázku.“
    „Proč ti pomáhám?“
    „Ano.“
    „Protože Zewell od tebe taky něco chce, chlapče.“
    „A co takového?“
    „Reklamu.“
    „Reklamu?“
    „Přesně tu. Sruby na hřebenech Beskyd obývají zbojníci, rangers, tuláci, trochu civilizovaní divoši. Málokdy scházejí do podhůří, a ještě řidčeji, aby zde nakoupili. A náš obchod teď, když Drancíři uzavřeli západní štreku, dost upadá. Potřebujeme najít nová odbytiště. Takže navštívíš všechny sruby, kolem kterých půjdeš, a v každém zanecháš reklamu na služby Zewellu.“
    „To zní snadno.“
    „To není všechno.“
    „Ajajaj.“
    „Přesně tak. Olza se rozvodňuje dost nepravidelně. Musíme zjistit, kolik vody do ní vlastně vůbec teče a odkud. Takže ty sestoupíš z hřebene k pramenům Tyry, levobřežního přítoku Olzy, a změříš jeho průtok, jasné?“
    „Cože? Jak?“
    „Něco vymyslíš.“
    „Jak může jediný údaj být k něčemu dobrý?“
    „Nejsi jediný náš špeh, synku. No a teď už plav. Dobrodružství nepočká!“

    Ondráš:
    „Dobře, jsi připraven? Zopakuji ti ještě jednou, na čem jsme se dohodli, jo? Poslouchej pořádně, ať něco nepopleteš. Tenhle balík doneseš pod kopec Prašivá, ano? Když se sestupuje z Velké Prašivé na Malou Prašivou, severní úbočí se svažuje do dvou strží. V jedné pramení Lučina, ve druhé Račok a mě jde o tu druhou, západnější. Vyhledáš zde studánku pana Diase a v její blízkosti najdeš skrýš, kde odevzdáš náklad. To je celý tvůj úkol.
    Fakt si dej majzla na Lovce lebek. Podle mě už budou všichni dole v údolích Řeky, Tyry a Morávky, ale nespoléhej na to! Špicuj uši a jak někoho zaslechneš, hned sebou hoď pod smrček a modli se, aby tě nenašli. Tímto směrem nejsou žádní naši, jen divoši.
    Takže tak. Tady si vezmi pár mapek a plánků, které jsem sehnal od různých tuláků a rangerů, snad ti to nějak pomůže. Tak utíkej. A kdyby pro tebe měl Dias nějakou zásilku pro mě, tak ji rovnou vezmi, ať nechodíš zbytečně nalehko. Szczęść Boże!


    Outro - Drancíř:
    Sušský hampejz praskal ve švech, což myslím, vzhledem k místní úrovni "zednického" řemesla, doslova. Majetní drancíři prolévali hrdlem kvalitní pálenky nebo prznili místní zaměstnankyně; méně majetní pili vodu a prznili se navzájem. Do toho všeho řval líbezný gruge-folk kapely Kultúrny súbor Slavičín, táhnoucí neskutečná sóla na fujary a rozbíjející omítku i sluchovody berserkovými staccaty parního cimbálu.
    Tento mladý drancíř seděl v křesílku pod pódiem, na kterém se nakrucovaly vnadné ghoulí štětky, a pil Negroni s benzínem a antracitem. Nebylo to moc dobré, ale bylo to hrozně prestižní. Najednou si vedle něj sedl chlap jak hora, totiž Cobalt Blue:
    „A hele, mladej, vidím, že ses ve zdraví vrát-“
    „Nikdy jsem tě neviděl,“ přerušil jej mladík dokonale bezbarvým tónem. „A teď vypadni.“ Cobalt Blue se zaraženě narovnal, pak mu ale začala pulzovat žíla na čele, sevřel ruce v pěst... Ode zdí, z příšeří, se vynořila pětice ranařů, vyholené hlavy, emblémy Havířovských es vytetované na holých hrudích, v přítmí salónu svítících zpod kožených sak. Jeden z nich položil otrokáři ruku na rameno a ten pochopil, že tady dohrál.
    Odešel. Havířovská esa – tedy, konkrétně kárová trojka, piková dvojka, srdcová pětka, křížová desítka a pikový janek – zůstala. Drancíř mírně nadzvedl obočí údivem a lusknutím prstů objednal další Negroni.
    „Smím tě pozvat?“ zeptal se mladé punkerky, která se protáhla mezi svými bodyguardy a přisedla si. Z úžlabin bitevního korsetu sestaveného z několika cedulí pouličního značení svůdně vykukovalo tetování srdcové královny.
    „Děkuji, ale já raději Sex on the bič.“
    „Zkusím si to zapamatovat,“ zamumlal, zatímco chroupal antracit.
    „Slyšela jsem, že ses vydal na malou procházku.“
    „Už to tak bude,“ připustil drancíř skromně.
    „Jestli sis dělal poznámky nebo mapky, tak je koupím,“ zavrněla dívčina a olízla si rty. Jejich svůdná barva drancíři připomněla, že předevčírem prý kdosi vykradl sklad suříku.
    „Jsem si jistý, že se dohodneme,“ pousmál se, poprvé od svého návratu z výpravy. „A na tom biči taky.“

    Outro - Zewell:
    „Hlad, bída, mor a polské vši!“ ozvalo se z jednoho koutku nízké, temné, zakouřené místnosti, provizorně sbité z hrubě opracovaných klád poté, co původní „opku“ zewellské karavanní společnosti spálil drancířský nukleární granát.
    „Kolik dají?“ zeptal se jiný hlas.
    „Pětapadesát víček za věrtel.“
    „Moc málo, počkáme, až to vyleze na sedmdesát, pak prodáme dva korce.“
    „Dobře. Další poptávka, ustroňský rabín shání ostré nožíky...“
    Mladý zewellák přestal poslouchat, o čem se jeho podřízení baví. Protáhl se, vstal od stolu v průčelí místnosti a vyšel před budovu. Zapálil si cigaretu ubalenou z nejlepšího orobince a labužnicky potáhl. Kam oko dohlédlo, panoval čilý ruch.
    „Nemáš oheň?“ zeptal se Cadmium Green a ušklíbl se. Nečekal na odpověď a opřel se také o břevno zábradlí. „Tak jsem slyšel, že sis pěkně nahrabal na tom malém výletě,“ začal zeširoka. Jeho slova však nepadla na úrodnou půdu.
    „Vypadni,“ pronesl zewellák bezvýrazně. „Zmizni a už se nevracej.“
    „Coooo?!“ zasyčel Cadmium Green. „Takhle se mnou, chcípáku, mluvit nebudeš!“ Napřáhl pravici, v ruce se mu zaleskl mosazný boxer s dlouhými hroty, ale pak vyhekl a nohy se pod ním podlomily. Za ním stál starý muž v dlouhém, příšerně obnošeném maskovacím plášti, mezi hustým bělavým plnovousem a širokou krempou pomačkaného klobouku se černaly vráskami ověnčené oči temné jako ústí šachty karvinských dolů.
    „Dohrál jsi,“ pravil nenávistně a pustil rukojeť masivního bowiáku, jehož čepel projela otrokářem i fošnou, o niž se opíral, a připíchla jej v polovzpřímené poloze. Pašerák zvědavě pozvedl obočí.
    „Slyšel jsem o tvém výletu,“ zachrčel starý ranger. „Jestli sis vedl nějaké poznámky, nebo dokonce kreslil mapky, měl bych o ně zájem – a měl bych tady pár víček navíc.“





      Aktuální questy  
  • Lov zombíků
  • Výčet víček

  •   Aktuální dokumenty  
  • Drancířská písnička (ODT, 240 kB)
  • Dziki Gon: Sestřel vertibirdu (video, 9MB)

  •   Chystané akce  
  • Adventura: Těšínská aféra

  •   Proběhlé akce   50. Operace Paranoid 3
    49. PP2: Živá voda
    48. PB2: Zlatá horečka
    47. Letní bloudění
    46. Dziki gon
    45. 9. Patrola: Bílá smrt
    44. Pašerácká práce v Beskydech
    43. Volba Komandéra
    42. P'n'P: Vzpoura na křižníku
    41. Plán "Bílý"
    40. 8. Patrola: Hra o dróny
    39. OLS3: Výbušná zmes
    38. Stalkeřina ve Ždánickém lese
    37. 7. Patrola: Incydent Trzyniecki
    36. OLS2: Kladivo na čarodějnice
    35. Operace Trhání švestek
    34. 6. Patrola: Spasiteľ prichádza
    33. HC Piknik pri ceste
    32. Pohasínající naděje
    31. Jarní bloudění
    30. 5. HC Patrola: Bezva kšeft
    29. P'n'P: Reznoucí ocel
    28. Templářská webgame
    27. Obřanský odřad
    26. Podzimní bloudění
    25. Operace Paranoid 2
    24. 4. Patrola: Beskydské bloudění
    23. Operace Paranoid
    22. 3. Patrola beskydská
    21. Operace Lomená skála
    20. 2. Patrola: Sněžná hlídka
    19. Operace Sturm und Drang
    18. Operace Zubaté ostří
    17. Operace Špinavý prachy 2
    16. Quest Area LARP
    15. Stalkeřina v Třanovicích
    14. Workshop
    13. Beskydská patrola
    12. Chladná ocel 3:Krvavý jarmark
    11. HC Setkání u studánky
    10. Brahmínin
    09. Operace Frühling
    08. Chladná ocel 2: Exodus
    07. Hornosušská operace
    06. Operace Špinavé prachy
    05. Operace Chladná ocel
    04. HC Postnuclear Winter
    03. Operace Letní probuzení
    02. Operace Divoká země
    01. Operace Buldok

    Reklama:   Zážitky jsou skvělé dárky - a pokud chcete darovat zážitek jako dárek, tak jedině zážitky od Zážitkové agentury FAN MOTION . Mají tam totiž ty nejlepší zážitkové dárky. Komunitní síť Facebook nabízí nové zážitky - poznejte nové kamarády na síti Facebook. Vše o síti Facebook. Nové zážitky na Facebooku.