Počet přístupů:
HC Podzimní bloudění: Piknik pri ceste
Typ akce: Bloudění neznámou krajinou a plnění série náročných questů, tentokrát o hladu.
Organizátor: Mogh
Místo konání: Chřiby; trasa pochodu.
Datum konání: 3. – 5. 10. 2274
Účastníci: (4) Chekotay, Mogh, Miro, UnderCage.
Hodnocení: 1,7
Topic na fóru
Fotografie
Mapa oblasti
Report (od Čekyho):
...tohle že má být to slibované bohatství? Jeden kožuch s hyeny jsem si narval na kebuli a jinak aniprt! Trmácíme se tu těmi hlubokými údolími a jediné, co občas potkáme, je nějaké to zamoření. Je mokro a zima a dochází kobercovica. Místní jsou buď krvežízniví divoši, nebo nepřístupní samotáři. Nad vším se tyčí temný obrys hradu Ghoulov, jen se tím směrem podívám a už se mi protáčí ciferník na geigeru.
Včera večer nám definitivně došly zásoby jídla. Ráno je kalné a v celém lese jsem potkal tři trapné houbičky. Snídám šťovík. Náš průvodce, starý prohnilý ghoul, si v noci zaběhl na Ghoulov, kde zkusil vyzvědět nějaké informace. Dali mu echo, že snad na severu by se dalo najít něco zajímavého. Směr máme takový nejistý, ale aspoň to znamená, že se přestaneme plácat jak nudle v bandasce.
Hurá, starý sad! Tři jablka a hrst hložinek, to potěší. O kus dál, již v lese, jsem našel spoustu stročků. Výše na kopci pak přibyly lošáky a kapesní nože. Ghoul vykopal z bahnité strouhy nějaké smradlavé kořínky a že prý to bude náš oběd. Díváme se na něj jako na idiota.
Pokračujeme dál. Stezka... zmizela. Trmácíme se houštím kadelahšie, nazdařbůh. Sestoupili jsme do údolí v naději na studánku, ale potkali jen nějaké divošky, které se nás pokoušely nalákat do pasti. Nejspíš jim šlo o naše botasky. Raději zase lezeme strmý kopec. Houští je plné hub, hned máme plnou tašku.
Temeno kopce je světlé místo, vysoké buky nad ním drží stráž a zadržují vítr. Vykopali jsme ohniště. Jeden floutek od Zewellu se pokoušel rozdělat oheň, padlo na to půl krabičky sirek, ještě že jsme tady my, drancíři... Polívka z lišek a lošáků chutná jako pneumatika. Polívka ze stročků chutná jako chutnější pneumatika. Každý si dá pár lžiček a pak ešus vyklopíme do ohňa, ten zahrneme a jdeme zase dál. Geiger tiká, musíme rychle přes ozářenou zónu. Podle jakési prastaré mapy, kterou vyžebral náš průvodce na Ghoulově, je před námi potok, no to asi musí téct do kopce! Nikoliv, teče na druhou stranu... pokoušíme se zorientovat podle mostu, ale když ho konečně objevíme, je vidět, že jdeme už tak dvě stě let pozdě, most je na hadry. Procházíme hlubokým údolím, sotva pleteme nohama. Najednou se údolí rozevře v nevelké prostranství, jemuž vévodí kamenná stéla - jakési temné božiště, určitě sloužící divochům k uctívání jejich pochybných model. Kolik lidí zde kdysi muselo zemřít! Odoláváme pokušení sníst jakési podezřelé zbytky a usedáme do nedalekého přístřešku. Vedle něj je pramen. Čas na svačinu složenou opět z hložinek. Začalo pršet.
UnderCage vysvětluje, jak naštípat sklo z flašek a udělat z něj hroty k šípům. Uřízl si hůl a bude zkoušet udělat si luk, aby mohl něco ulovit. Vzhledem k tomu, že jsme za celý den nepotkali ani myš, mu nedávám moc šancí. Je to tady nějaké podezřele mrtvé, raději jdeme dál, jen co déšť trochu ustane.
Furt do kopca. Na mapě je taková nějaká halabala lajna, ale my tady šlapeme regulérní serpentiny. Rostou tady úplně šílené houby. Hluboko ve strži leží zbytky předválečného automobilu, ale nikomu se nechce to šplhat. Tak dlouhé lano beztak ani nemáme.
Náhle Miro vykřikuje: "Hleďte, horská chata! Sauna, koupel, horký jídlo!" Hledíme směrem, jímž ukazuje, a vidíme jen les a stromy. Halucinace.
Kráčíme dál a dál... náhle Mogh vykřikuje: "Hleďte, most! Trosky, techy, radiace!" Hledíme směrem, jímž ukazuje, a vidíme most, trosky a možná techy.
Po pár stech metrech jsme konečně dosáhli sedla a utábořili se. Všechno je mokré, ale přesto se mi daří rozdělat oheň a připravit další houbovou polévku. Chuť na ni mám ale jenom já. Tedy, chuť, pořád je to docela hnusné, ale aspoň je to teplé. Ostatní napíchli své houby na klacky a opekli si ji nad plamenem. Mě to přijde odpornější, než vařené. UnderCage konečně vyrobil luk, ačkoliv si přitom málem usekl prst. právě včas! Vůně pečených hub vylákala z houští na osvětlenou mýtinku selátko šavlozubého divočáka. UnderCage jej jedním výstřelem omráčil, zbytek dokonala zákopnická lopatka. Druhé kolo večeře je ve znamení masa. Je ho sice málo, ale stejně mám potíže je sníst, jak se mi scvrkl žaludek.
Vrátil se Mogh. Prozkoumal noční les a má nemilo zprávu: Trosky mostu jsou zamořené a vypadá to, že naše atombordely radiaci neodstíní. Budeme to muset udělat postaru: Pečlivě hlídat rafičku geigeru a včas utéct. Také to znamená, že bude lepší se v oblasti prostřídat. Jdeme postupně. Ručička geigeru lítá sem tam jako splašená, ale postupně přinášíme hromádku pokladů předválečného světa. Je toho opravdu dost, vidine, že tohle všechno budeme vláčet ještě kdoví jak dlouho není příjemná. Cestu zpátky nám sice měla ulehčit předválečná dálnice, ale po té není ani vidu, ani slechu. Měníme plány, část kořisti zakopáváme na tajném místě, abychom byli ráno schopní rychlým pochodem dosáhnout západního podhůří. Na druhý den totiž odjíždí z Cimburku pravidelná karavana, kolem poledne bude procházet Střílkami, musíme ji dostihnout a přidat se k ní.
Ráno vyrážíme. Střídají se u nás návaly energie a optimismu s chvílemi, kdy se sotva ploužíme. Nějakou dobu kráčíme zamořenými oblastmi, než nás konečně napadne dát si Rad-X. Konečně sestupujeme hlubokým, strmým údolím Litavy. V ohbí stezky nacházíme dobře ukrytý most, jehož součástí je šikovný, snadno bránitelný úkryt. Další kilometry mizí pod našima nohama. Konečně v lese vidíme násep a propustky oné dálnice, ale když se na ni vyšplháme, je nám jasné, že po ní se nikam nedostaneme: Je celá zarostlá mohutnými stromy, které máme problém obejmout, a neprostupným houštím. Raději se vracíme k Litavě a scházíme podél jejího toku až ven z hor, do plání...
Do Střílek jsme dorazili právě včas na to, abychom si počkali na karavanu.
Dodatek:
Po návratu do Citadely byly vyhodnoceny osobní dozimetry obou zúčastněných drancířů. Ze změn v záznamových krystalech určili techmani z VTD, že nositelé přístrojů byli vystaveni pronikavé neutrinové radiaci, proti které se opravdu nelze chránit. Z rekonstrukce stalkerské akce podle podrobných výslechů vyplývá, že povaha záření byla impuslní, nikoli permanentní. Taková anomálie je nám zcela neznámá, ale z hledání v předválečných záznamech se zdá, že by mohlo jít o pozůstatek pohonných systémů supertěžkých tanků. Více světla do této záhady by vnesly některé techy, které byly v okolí mostu nalezeny, ovšem vypadá to, že všechny, které by k tomu mohly něco říct, jsou součástí zakopaného "pokladu". Bude nutno na ně pamatovat, až se bude chystat další podobná výprava do Chřibů.
Oba stalkeři byli za své výkony odměněni vyznamenáním Vzorný stalker.
Zhodnocení pro buřtkrafťáky (podle Čekyho):
Nuže, som späť. Když ve zkratce přiblížím pozadí akce, tak bylo to docela náročné, první den nic, jelikož doprava vázla a sešli jsme se až v podvečer, na další dva dny padl pochod celkem 30 km částečně divokým terénem a plnění nějakých těch bojových úkolů. Z těch pak vyplynula i nečekaná dotace trochou stravy navíc. Všichni jsme si zkusili, co jsme všichni tušili, totiž že hladový člověk je pomalý, nemotorný, snadno prochládá, dělá chyby v úsudku, popřípadě má halucinace. A teď trochu podrobněji k obživě, to by možná mohlo tomuto klubu prospět.
Pečlivě jsem se rozhlížel po pampeliškách, žebříčku, plantagu, bršlici, kontryhelu, hasivce, osladiči, mladých kopřivách, ořešácích, lískáčích. Našel jsem jednu pampeluchu, tak tu jsem snědl (listy). Stejně tak jsem doufal ve střelbu do kvíčal v sadech, leč nenašel jsem jediný sad, kvíčaly tedy unikly. Z obdobných důvodů nevyšel rybolov. Potoků jsem křižoval neurekom, ale bývaly obvykle tak hluboko, že bych ztratil víc energie šplháním, než bych získal z těch pár pidi-rybiček, co by snad v těch stružkách mohly žít. Lesní holubové ani žádná jiná zvěř nepozorována vůbec, jen po zvuku jsem míjel nějaké divočáky. To lesní ticho mě dost překvapilo. Žáby, jak řečeno výše, by svým tělem mohly být v potocích naloženy ztěží zpola a tudíž jsem je také nepotkal. Ba ani ježky, kočky či potkany. Myšice jsem potkal 3, z toho 2 už cestou dom. Obdobně bažant. Polní pych nevyšel, ježto ve vrcholových partiích Chřibů není polí mnoho. Zhruba stejně častý je také výskyt milenců se svačinkami v chlebníku, ačkoliv jsem jednou v lese našel kus šlupky od banánu a chvíli uvažoval, jestli mi něco dá, když ji sním. Měl jsem sebou lopatku na kopání topinambur, ale neměl jsem sebou ty topinambury. Nebyly ani trnky, ani jeřabiny, ani zelí, ani tuřín, kukuřice. Jeden parťák se specializoval na louskání bukvic s tím, že "on hřiby nerad", ale když po šesti hodinách anlezl svou první bukvici a nezdálo se, že by tento nadějný trend dále pokračoval, také se přidal k nám ostatním houbařům. Čímž naznačuji, že ten pokus s drcením v ešusu a vyplavováním jsem nemohl provést. Koukali jsme i po žaludech, ale aniprt.
Hlavní stravou se stala jablka, já měl jednu jaderničku a dvě kyselá tak moc, že jsem si je musel opéct, abych je pozřel. Každé jablko mělo kolem 120 gramů.
Pak zde byly houby. Strašně moc teď rostou liškotvaré houby, takže jsme snadno, hned vedle cesty a mnohdy pod nohama, nasbírali 1,2 kg stročků a 1 kg lišek a lošáků. Když se to povařilo, dalo to asi jeden ešus (vařili jsme to natřikrát). Čistá směs lišek a lošáků je vařená odporná, stročky jsou chutnější, ovšem na večeři už jsem byl sám, ostatní si raději dali po dvou lošácích napíchnutých na klacku a opečených nad ohněm. Zkusil jsem takhle opéct jeden hříbek a byl to větší hnus, než směs lišek a stročků. Krom toho jsem našel taky nějaké pýchavky, chřapáče, lakovky ametystové a šiškovec černý. Parťák mi donesl i jeden pestřec, jehož jsem chtěl využít k ochucení té odporné směsi, ale už na to nedošlo. (Dneska jsem stejně zjistil, že když se píše "používal se coby koření", už se nedodává "protože chutnal po houbách". Což mi je asi dost na houby.) Chřapáč a šiškovec konzumaci unikli. Doufal jsem v nález špičky česnekové, ale nepoštěstilo se.
Jako veliká dobrota se ukázaly hložinky, akorát že se z nich člověk nenajedl, protože byly skoro celé vyplněné pecičkami. Šípky ještě nebyly přemrzlé a povařit jsem je nezkoušel (a to jsem to měl v úmyslu - zapomněl jsem).
Další parťák vykopal oddenek lopuchu a oddenek orobince. Zkoušeli to braši upéct ("A když to naříznu na koních, taky se to tak zahne jako buřt?" :D ), spálené to chutná líp, než čerstvé. Takový oddenek má cca 150 gramů, velkou část tvoří voda a smrdí po blátě. Samotný, čistý, nemá žádnou chuť. Musel jsem se přemáhat, abych dojedl malý kousek a raději jsem šel do hub, ty byly alespoň teplé.
Když to mám zhodnotit, tak nebýt šťastně (chybou v navigaci) potkané jabloně, museli bychom někde sednout a tak dvě hodiny ohlodávat hložinky, abychom to vyrovnali. Samotné vařené houby jsou hnus. V krátkodobém výhledu je lepší se zatnout a rychlým pochodem dosáhnout civilisace, než se snažit vyžít z toho, co zrovna dneska hory dají. V dlouhodobém výhledu je asi lepší tábořit a lovit turisty.
