Templáři Vaultu Šílené Brahmíny

  Regule  
  • Ústava
  • Pravidla
  • Levelování
  • Jak se přidat?

  •   Herní svět  
  • Dějiny
  • Věděli jste, že...

  •   Družstva  
  • Drancíři
  • Zewell
  • Osamělí střelci
  • Bývalí templáři

  •   Ostatní  
  • Diskusní forum
  • Vault Šílené Brahmíny
  • Fotogalerie
  • Knihovna
  • Nukezin
  • Seminář

  •   Uživatel 



      Kontakty  
    Reinar
    chekotay
    Facebook


    Počet přístupů:



     

    Podzimní bloudění


    Podzimí bloudění Typ akce: Patrola/Bloudění. Nehraje se žádná hra, smyslem je projít určité území a plnit na místě zadané questy.
    Organizátor: Chekotay
    Plakát: 
    Topic na fóru: zde
    Místo konání: Brno - Adamov - Útěchov
    Datum a doba konání: 27. 10. - 28. 10. 2272
    Účastníci: (5):
        Drancíři (Chekotay, Voyager)
        Bratrstvo oceli (Henry Thorn)
        Zewell (Livjatán)
        Osamělí střelci (Mogh)
    Hodnocení:  1,4 (průměrná známka)
    Trasa: zde (možná dočasný link na Mapy.cz)
    Fotomateriál: Zde.

    Chekyho report:
        Mám rád vytváření nových herních konceptů, kde člověk do poslední chvíle neví, co z toho vzejde. To byl rovněž osud Bloudění. Bylo to jako vaření guláše, něco tohohle, něco támhletoho, zbytky, drobky, ani ne Patrola, ani ne sraz, ani ne workshop.
        Večer před akcí pořád nebyla spousta věcí připravených, protože jsem zpracovával kvasící vína a základy piva, což jsou věci, které odložit nelze. Takže nelze se divit, že jsem si zapomněl vzít na akci takové drobnosti, jako je blůza, teplé ponožky či pršiplášť.
        V sobotu od rána příjemně mrholilo a nízko plynoucí oblaka barvy oxidu plutonia dávala tušit, že krásné postapo počasí vydrží dlouho. Na nádraží v Králově poli jsem se rozloučil s nemocnou Viky, pozdravil se Sperem a uvítal Mogha a Voyagera. V poslední chvíli dorazil také Henry.
        Po krátké cestě nás autobus vyplivl v parčíku za městem, kde jsme se dostrojili a seznámili s mapou, kompasem, buzolou, krajinou, znečištěním pitné vody, etc. Losovací tampón s kytičkou si vytáhl Mogh, kterému tak připadl první navigační úkol, a to zavést nás k Jezevčí studánce. Mogh zvolil sice trochu klikatou, ale příjemně schůdnou cestu krásným podzimním lesem. V údolí jsme si udělali druhou zastávku, botanicko-ekologickou: O toku živin a co to znamená pro výskyt zkrmitelných kytek typu bez a kopřiva. K tomu pár hub: Našel jsem bedlu vysokou, nějaký neurčitelný hřib, štítovku jelení a límcovku měděnkovou. Cestou jsme překračovali trsy něčeho, co by snad mohla být slizečka porcelánová, kdyby ovšem měla prsten. Což neměla.
        Také jsem si řekl, že by brahmíní komando mohlo znát alespoň všechny naše stromy, protože jich není tak mnoho, rostou všude, je to takové vlastivědné, a kdo ví, třeba jednou budou chtít dělat luky nebo dřevěné uhlí. Na místě jsme potkali buk lesní, dub zimní, dub červený, jilm horský, jasan ztepilý, lípu srdčitou, lísku a habr obecný.
        Mogh si navlékl pláštěnku, takže přestalo pršet a mohli jsme jít pohodovým tempem dále, ale ani tato léčka nevydržela věčně, a tak jsme opět mokli. U další zastávky došlo na prezentaci chuti oddenku osladiče, varování před muchomůrkou citrónovou, a jehličnany: modřín, sosna, douglaska tisolistá, jakož i na drobnou paleoekologii a vývoj krajiny v minulosti. To už jsme se motali v cílové oblasti, jen ten pramen ne a ne najít. Do mokrého houští pod kopcem se nám nechtělo, tak jsme zamířili do lesa. Zdáli, od města, se rozezněla siréna, a rozhodně nešlo o zkušební signál, načež jsme všichni horečně vzpomínali, které všechny pomůcky pro přežití jaderné války nám zrovna spokojeně odpočívají doma, místo aby nás zachraňovaly tady v pustině. Mimochodem, zpětným studiem vícero map a leteckých fotografií se zdá, že umístění studánky na Moghovi vydané mapě je zakresleno chybně.
        Po krátké chůzi vzrostlým lesem jsme dorazili ke krmelci postaveném v rozmarném stylu – hned dva solné lizy (uvažoval jsem, zda si vzít trochu soli, načež jsem se rozhodl, že nikoli, čehož jsem na druhý den trochu litoval), dvě velké hromady řepy (vtípky na Řepu na sebe nenechaly dlouho čekat), ale hlavně, krmelec na obilniny dost velký, abychom se pod jeho střechu vešli všichni. Mimochodem, posed na protější straně průseku vypadal jako solidní kazatelna, dřevem měl obitou dokonce i základnu věže. V průběhu porady za námi přeběhlo stádečko krásných muflonů.
        Po obědě došlo na další hlasování. Tentokrát si špinavý tampón (jako původně to měly být nábojnice, ale ty jsem zapomněl vzít, a po kapsách kabátu jsem našel jenom hromady tampónů) vytáhl Voyager. Shodli jsme se na určení vlastní pozice a nový cíl byl Adamov, což byla snadná štreka podél elektrického vedení. Kráčeli jsme novodobou pustinou, zvlněnou krajinou porostlou seschlou třtinou, z mlhy do mlhy, a slabý východní vítr nám posílal vstříc oblaka. Krátkou zastávku jsme udělali u jakési opuštěné chajdy, krátce nato jsme zahájili poměrně prudký sestup do Adamovského údolí. Asi v půlce svahu jsme objevili rozměrný betonový sokl s dírou nahoře, vedoucí do objektu malé pozorovatelny (postavené po Druhé světové válce), tak jsme tam chvíli blbli. Uvnitř bylo příjemně sucho a Henry navrhoval přespat (naštorc a po vrstvách), ale na nocleh bylo ještě brzo. Sklouzli jsme po svahu dolů do města, kde jsem si odskočil nakoupit nějaké základní potraviny. Mé obavy, že budu v obchoďáku budit pohoršení, se rozplynuly záhy, neboť hned za dveřmi postával mohutný chlap v maskáčích a turbanu.
        Před dalším moknutím jsme se schovali do knajpy, kde už posedávala místní babička Mary, obsluhoval bratr kuchaře od Šimka z Ostravy a jedna extrémně prsatá čišníce. K půllitrům horkého čaje se spoustou cukru jsme sdlábli Moghův koláč a než jsme se stihli totálně rozsedět, hnal jsem už bandu zase dál do mokra. Cesta údolím proti proudu Křtinského potoka byla docela zábavná, na mokrých ošlapaných kamenech a za deště nuda nehrozila. S prvním soumrakem jsme si dopřáli malého intermezza u místního muzea hutnictví, avšak záměr střílet ze sucha vysoké pece nevyšel, neboť nám tak nějak chyběl protisvah chytající zbloudilé šípy. To už ubylo padající vody tekuté ve prospěch vody pevné. Mokra začínalo být až nezdravě mnoho, takže jsem nasadil ostřejší tempo a hnal k Josefce. Tam jsme odbočili do prudkého kopce a již za tmy po chvilce hledání nalezli vstup do Orlího hnízda. Bohužel, zásoby dřeva byly skrovné a velkým skalním „oknem“ nám sem docela táhlo. Voyager a Henry vyslání pro další dříví se ztratili, ale pak se zase našli, a Livjatán mezitím rozfoukal ohýnek. To se teď ty tampóny hodily!
        Seděli jsme kolem ohně, nohy strčené málem v plamenech, a snažili se vysušit. Vzadu v jeskyni byla pod skálu vykopána dlouhá úzká chodba, nedaleko ohně jsme našli kus papíru popisující nuzný život mladistvého satanisty. Papír byl okousaný od potkanů, a tak nevíme, jak příběh dopadl. Hned jsem si domyslel něco o krví podlitých očích stvůry živořící na konci kamenné sluje v podzemní chodbě, vylézající pouze o půlnoci za úplňku (tedy asi za dvě hodiny) a trhající svými zčernalými zuby nicnetušící turisty. Výsledné nevyhlášené hlasování umístilo nejblíže díře do pekla Henryho.
        Kromě satanistického deníku se zde povalovaly také nějaké suché noviny, které přišly velmi vhod do bot. Po tomto opatření už jsme šli spát.
        Ráno jsme se vzbudili nepříjemně pozdě, nicméně teplá snídaně nešla uspěchat. Roztřídil jsem houby a ukuchtil nějakou smaženici. Henry zahrabal vajíčko do studeného popela a pak ho rozbil, Voyager nechal vyvařit plechovku něčeho a pak ji vylil, ale zbytek bandy se docela dobře najedl. Venku bylo čisto a bílo a zima jak cyp. Sbalili jsme se, pan Mogh natahal nějaké další dříví na revanš a už jsme se protáhli „dveřmi“ a vyrazili dolů. Na mokrých kamenech a trsech ostřice pokrytých vrstvou měkkého sněhu to nebylo snadné. Respektive, snadné to bylo, ale ten sešup by asi nebyl moc příjemný.
        V jeskyni Josfeka bylo příjemně teplo, sem zima ještě nedorazila. Schovali jsme se do skalní pukliny a chvíli užívali dokonalé tmy.
        Cestou zpátky do Adamova jsme se ještě zastavili u Býčí skály, ale byli tam zrovna početní speleologové, takže zastávka byla kratičká. V nedalekém mokřadu jsme chtěli otestovat jedlost kořene orobince, leč podařilo se nám akorát se zacákat smradlavou břečkou.
        Po rychlém pochodu jsme dorazili do Adamova. Podle zdejšího teploměru bylo právě 0 stupňů a chronometrický konsenzus dal nějakých deset hodin standardního času. Navigaci převzal po chvilce otálení Henry, který vyrazil sevřeným údolím po modré značce do Útěchova, a to tempem pekelným. Zakrátko z nás lil pot, takže zastávka na studeném větru a pití ledové vody patří k těm méně příjemným zážitkům.
        Později jsme ještě potkali další omaskáčované chlapce v protisměru, a konečně dorazili do Útěchova a po krátkém bloudění vilovou čtvrtí také na autobusovou zastávku. Protože nás už tlačit čas, rozhodl jsem se vynechat další pěší přesun a vzít zavděk busem, jenž vzápětí přijel. Chvíli jsme čekali, než si Henry koupí jízdenku, což nebylo snadné, neboť rozbil automat, nebo co. Když se nám po několika minutách čekání podařilo přesvědčit Henryho, aby si také nastoupil, řidič konečně vyrazil na klikatou cestu do Štatlu. Po přestupu jsme potkali chlapíka, který autobusem přepravoval kajak, takže míra exotismu začala dosahovat míry z operace Rezavé ostří, kde jsme dosahovali nejvyšší koncentrace šamanů na vagón v celé republice. V Řečkovicích se k nám přidala naboostovaná Viky s terčem pro kušostřelbu. Odebrali jsme se trochu bokem do lesíka, kde jsme otestovali oba naše luky, kuši i nějaké ty nožíky, a také znovu Voyagera a Livjatána na téma „kde to jsme?“ - vyhrál Voyager. Henry to zalomil a patrně usnul v sedě.
        Pak už museli Henry a Voyager na autobus. Krátká afterparty u nás doma obsahovala hromadu cukru a Moghovo prohlášení, že on jíst nepotřebuje, a pak už jsme to definitivně rozpustili.
       
        P.S.: Zjistil jsem, že topolové dřevo se skutečně používá pro brzdové destičky. Což nic nemění na faktu, že jde o nejměkčí dřevo u nás. Patrně má lepší součinitel tření, než jiné materiály (litina je kluzčí) a na osobní automobily to asi stačí (vagóny mají litinu).





    Reklama:   Zážitky jsou skvělé dárky - a pokud chcete darovat zážitek jako dárek, tak jedině zážitky od Zážitkové agentury FAN MOTION . Mají tam totiž ty nejlepší zážitkové dárky. Komunitní síť Facebook nabízí nové zážitky - poznejte nové kamarády na síti Facebook. Vše o síti Facebook. Nové zážitky na Facebooku.