Templáři Vaultu Šílené Brahmíny

  Regule  
  • Ústava
  • Pravidla
  • Levelování
  • Jak se přidat?

  •   Herní svět  
  • Dějiny
  • Věděli jste, že...

  •   Družstva  
  • Drancíři
  • Zewell
  • Osamělí střelci
  • Bývalí templáři

  •   Ostatní  
  • Diskusní forum
  • Vault Šílené Brahmíny
  • Fotogalerie
  • Knihovna
  • Nukezin
  • Seminář

  •   Uživatel 



      Kontakty  
    Reinar
    chekotay
    Facebook


    Počet přístupů:



     

    Beskydská patrola III


    Patrola Typ akce: Patrola. Smyslem hry je projít určité území a plnit na místě zadané questy.
    Organizátor: Chekotay
    Plakát: Zde.
    Topic na fóru: Zde
    Místo konání: Komorní Lhotka
    Datum a doba konání: 26. - 28.12. 2270
    Účastníci: (8): Chekotay, Chrome Red, Jarkeld, Livjatán, Miro, Necro, Řepa, Viky
    Hodnocení:  1.3 (průměrná známka)
    Fotomateriál: Zde.

    Intro:
    Janek z Poruby mlel z posledního. Jeho plíce chrčely jako dva děravé měchy a do řídkých vousů plival sliny smíchané s krví. Štěpinky zmrzlé mlhy, unášené vichřicí, jej bodaly do očí a obalovaly tváře pevnou krustou – ochranné brýle ztratil už dávno. Neměl už ani kopí, o nějž by se opřel, když zapadával do hlubokých závějí a kterým by se snad mohl bránit svým pronásledovatelům, až jej konečně dostihnou a obklíčí jako raněného vlka, jako zvěř, jejímž masem je možno se krmit dle libosti. Kanibalové. Lovci lebek. Blízko. Slyšel jejich kroky jen pár metrů za sebou, ale neodvažoval se otočit, poloslepé oči upíral do bílé tmy před sebou a potácel se dál a dál... kam vlastně? Sám nevěděl. Tímto směrem není žádná osada civilizovaných lidí, jen hluboké, neprostupné lesy, kde pouze ti nejzavilejší divoši mají svá doupata. Tímto směrem není kam uniknout. A všechny směry dolů, do podhůří, ke karavanním stezkám, měli Lovci lebek obšancované.
        Věděl, že nemůže utéct. Hrůza mu seděla za krkem, to strašlivé vědění neodvratnosti smrti a zániku, jaké v životě okusil jen jednou, to když pochopil, že ten artefakt, jenž už třetí den vláčí na zádech, svítí a pouští do jeho těla plíživou smrt. Ta první hrst vlasů, které tenkrát vytáhl bez námahy z kštice byla stejně příšerná jako těžké oddechování nejbližšího pronásledovatele. Ještě ale nechtěl umřít. Ještě ne. Bylo mu jednadvacet, ačkoliv díky ozáření vypadal třikrát starší, a vůle k životu hnala do jeho svalů poslední jiskřičky energie.
        Stromy. Vysokánské, mohutné jedle. Skočil mezi ně, noha dopadla na tvrdý, zmrzlý sníh a odrazila se s větší energií, než od prašanu, katapultovala ho vpřed, zatímco vzduch za ním rozseklo ostří divošské valašky a vzápětí hněvivý výkřik. Potácel se, svět se mu míhal, zorné pole se zužovalo slabostí a mlžilo mžitkami mdlob, ještě si ale povšiml zvláštních totemů postavených kolem mýtiny. Hlavou mu probleskl zárodek myšlenky, že snad toto je nějaká svatyně kanibalů, že si ho jen nadháněli tam, kde jej chtěli mít, ale pak na něj zezadu skočil jeho pronásledovatel a srazil jej k zemi.
        Janek se nedal. Odrazil se, překulil, spadl celou svou vahou na protivníka, jenž se ho držel jako klíště, bodal lokty a vzpíral se proti paži, jenž nad ním mávala zubatým rezavým tesákem. V rozmazaném chumlu bílého zmatku zahlédl ostatní kanibaly, jak stojí jen pár metrů od nich, mezi totemy, a zlostně mručí, dále však nepokračují. Znovu se mu podařilo překulit se a zachytit pod kolenem jeden divochův pařát, skoro jej setřásl, na okamžik viděl jeho zuřivou tvář, zbrázděnou popáleninami a rituálními jizvami, ale pak se divoch opět vyšvihl nahoru, ranou do ledvin poslal Janka na zem, vztyčil se nad ním s nožem v ruce a...
        Houkl výstřel. Bílý sníh, zválený a rozházený na dráze takřka patnácti metrů od totemů ke středu mýtiny zrudl a pokryl se tmavými částečkami rozervaných tkání.
        Válečníci, postávající mezi totemy, zmizeli, rozplynuli se v mlze. Janek padl do tmy.
        Viděl mrtvé. Své přátele, nebo spíš kolegy a známé, neboť stalker nemá přátel, ty kteří odešli na věčnost dávno před ním. Viděl ty, kteří odešli za bezva džobem a pak už o nich nikdo víc neslyšel. Jejich tváře se ukazovaly ve tmách, něco říkaly, ale nevnímal co, zdálo se mu, že jeden z nich, bože, to je Morfeus, o tom se říkalo, že umřel na ozáření pět let zpátky, mu držel otevřenou čelist, do které mu ostatní lili něco, po čem se propadl do ještě hlubší tmy...
        Když otevřel oči, byl zpátky na světě. Ležel nahý v maličké dřevěné komůrce na hromádce mokrých zvířecích koží, skrz malý otvor zatažený dvěma vrstvami rybích blan dovnitř pronikalo chladné bílé světlo. Až po chvilce mu došlo, že žije, a že ty kůže jsou propocené od něj. Na dosah ruky zahlédl dubový korbel. Voda v něm byla ledová, ale vypil jej na ex. Pod korbelem byly naskládané jeho šaty. Podrápal se na hlavě a přitom nahmatal jakési chmýří. To jej překvapilo, vlasy mu přece už dávno vypadaly, teď se ale zdálo, že snad znovu rostou. S nevírou pohlédl na své prsty. Zhnisané konečky byly čistě růžové a zdálo se, jako by na nich rašily nové nehty.
        Oblékl se a odhrnul závěs z těžké kůže. Místnost byla velká, aby se do ní vešlo několik lavic, kolem nichž posedávala skupinka mužů i žen různého věku, většinou však dosti vysokého, snad až ke třiceti. A byl to reálný věk, ne radiační staroba, pochopil, jakmile se ve světle ohňů rozkoukal.
        Pak pochopil, že mnohé ty lidi zná. Dívali se na něj, zatím bez slova, a on poznával dávné známé, i slavné stalkery, o kterých se jen vypráví. Pak jeden z nich pokynul korbelem.
        „To je dost, že ses probral. Přisedni k nám a pověz nám svou minulost. My ti pak řekneme, jaká je tvá budoucnost.“
        A Janek z Poruby pochopil, že snad zemřel, snad žije, ale že jistě našel místo ze všech nejbájnější, místo za koncem světa, místo, kam líný nedojde a hloupý netrefí.
        Hostinec na konci Času.

    Chekyho vyprávění:
    Historka, kterou jsem před lety vyslechl v Chotěbuzském hradišti od starého rangera, mi nedávala spát. Obrazně řečeno, ve skutečnosti mi nedával spát ten krvavý průjem. Otrava radiací, běžný úděl stalkera... Já už nemám co ztratit. Musím vyrazit do Beskyd a pokusit se nalézt místa, která léčí. Od jara do podzimu se celé podhůří hemží Lovci lebek a dalšími bestiemi, až s prvními sněhy se divoši a netvoři stáhnou do svých doupat a jedině tehdy je snad možno vydat se do hlubokých údolí a strmých kopců. Čas slunovratu je ta pravá chvíle vydat se na patrolu do neznáma.
        Mezi mraky sem tam problesklo pár hvězd a jejich záře se odrážela na bílých pláních. Po vysilujícím rychlém pochodu jsme již za tmy dorazili k prvním kopcům a zahnuli do jednoho z mnoha údolí. Zmrzlými prsty jsem odpasťoval dřevěná dvířka do chajdy pod kopcem. Na první pohled se vničem neliší od stovek jí podobných, stojících dnes v rozvalinách, avšak generace stalkerů a pustinářů tuto udržují v pořádku. Rozělali jsme oheň v prastarých kamnech a sesedli se kolem svíčky. Díval jsem se do obličejů svých souputníků a hodnotil je.
        Hans Rübe, oblastní velitel Bratrstva. Taky už má něco za sebou. Ještě před rokem největší nepřítel, ale dnes jsem rád, že jde s námi. Je to válečník každým coulem. Jen je možná až moc zvyklý velet a samozřejmě mi nevěří. Jestli tam venku, v krajině sněhu a mrazu, propadne pochybnostem a přestane se řídit mými rozkazy, tak může ještě někdo umřít. A možná umřeme všichni.
        Jarkeld, jakýsi techman z Gubernátu. Přinesl si nějaké peklostroje a chce zkoumat přírodní podmínky. Vysílil ho už jen ten pochod sem. Ten to nepřežije. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, a třeba ty údaje Drancířům k něčemu budou.
        Necro, drancířský střelec a další adept na umření. Sakra, ale je to jeden z mála, který přežil války z Oceláři. Třeba bude mít štěstí.
        Chrome Red, cechmistr z Ostravy. Jeden z posledních otrokářů. Rád se toulá Pustinou. Je nedisciplovaný a v kritických chvílích se nechává unést.
        Otec kapitán Miroslav z Olmiku, vypadá jako správný páter a veselá kopa, ale asi bych si na něj měl dát pozor. Sálá z něj sebevražedné nadšení. Nejspíš je naspídovaný nějakým éčkem.
        Viky, vědma odkudsi ze Západu. Myslím, že celá grupa většinu času dumá, jak se jí dostat pod všechny ty kožichy, do kterých je zabalená. Jak se říká na Východě: malá, ale sporá. Uvidíme.
        Livjatán od Ciezsyna, borec, který bojoval za Drancířských válek na obou stranách fronty. Mlčenlivý chlápek, ale když dojde na věc, jeden je rád, že mu tenhle borec kryje záda.
        No s trochou štěstí to přežijeme.
       
        Večer před tak vážnou výpravou je třeba patřičně uctít. Na stůl se vytáhly nálezy z nejhlubších sklepů, poslední zásoby kořalky ze zkvašených koberců, ještě bublající podzimní burčáky z kde čeho, medovina, cigánská slanina, mývalí sádlo a když si Miroslav na chvíli odskočil k potoku, vrátil se s rybou. Byl to dost dobrý večer. Podařilo se nám vytopit chatu tak, že voda zůstávala v podobě ledové tříště a nezmrzla úplně.
        Ráno se neslo v podobě Hansova řevu a Redova hekání, co vše ho bolí. Co nejrychleji jsem všechny vyhnal ven, do svahu, pryč z údolí. Zakrátko se ukázalo, že jsem udělal dobře, údolím procházela hlídka Lovců lebek. Mířila naštěstí jinam a našich stop si nevšimla. Zato my jsme narazili na čerstvé stopy. Chvíli jsme zvažovali, kam se vydat, ale ten před námi byl jen jeden a tak jsme potěžkali kopí a vyrazili vpřed. Po nějaké době se naše trasa stejně odklonila jinam.
        Jarkeld tou dobou zůstal někde vzadu. Nečekali jsme na něj.
        Nedlouho po svítání jsme narazili na značky na stromech, které nás přivedly ke strážní věži. Po hádce s Hansem, kde jsme se navzájem osočovali, že Oceláři/Drancíři se snaží ty druhé převést a otevřeli stezku přes hory, jsme nakonec usoudili, že půjde o tajnou pašeráckou stezku. Budu muset informovat naše práskače v Ciezsyně. Tady očividně je někdo, kdo o horách ví víc než my.
        Mapa, podle které jsme šli, měla své nejlepší století dávno za sebou, ale mezi průstřely a skvrnami od krve jsem nás mohl navigovat pořád ještě dost dobře. Pochod strmým žlebem potoka byl vyčerpávající, ale doufali jsme, že najdeme jednu z traperských stanic, o kterých jsem slyšel. Našli jsme ji. Žel bohu, byla vypálená a kolem ní se to jen hemžilo Lovci lebek. Raději jsme se stáhli trochu dále a skrytí mezi křovinami se poradili o dalším postupu.
        Věděli jsme z dřívejších výprav, že kus dál po hřebenu se nachází další lovecká chata. Třeba se ještě ubránila. Vydali jsme se k ní a opět jsme narazili na stopy Lovců, naštěstí vedly proti nám. V houštině na vrchu Lipí jsme našli prastarý oltář, kde vědma provedla rituál k uctění lesních bůžků. Asi se na nás usmálo štěstí, neboť lovecká stanice byla silně bráněná. I nás napřed málem odstřelili, ale snad díky drancířským korouhvím vlajícím na našich kopích poznali, že my jsme civilizovaní. O Lovcích v sousedství a o zániku sousedů věděli, ale neznepokojovalo je to, cítili se dost silní. Dřevěná jizba plná tepla a lidského hlaholu byla pohlazením po mrazivém tichu plném jen stop kočkolišek.
        Když jsme si odpočali, vyrazili jsme dál. Od několika traperů jsem vyzvěděl, kde leží další doupě, a vedl svou grupu tam. Cesta nebyla zlá, šli jsme po hřebeni, hustým lesem, kde bylo jen málo sněhu a na místech, kde polomy uklidily výhled jsme se kochali krajinou podhůří. Koncem dne jsme skutečně dorazili k zvláštně vyhlížející chajdě s vysokým komínem a hlídkovou věží. Opodál stála dřevěná kaplička, takže otec Miroslav mohl uctít také své bůžky. Hned za dveřma chajdy na nás bafnul strážní medvěd, ale i zde byli lidé přátelští. Neviděl jsem všechny místnosti, ale řekl bych, že zde byli na případný útok Lovců lebek připravení velmi dobře. Byla by radost tuhle základnu bránit. Na naše dotazy odpověděli místní s úsměvem a kladně. Skutečně měli pár lahví zvláštního moku, za který chtěli těžké peníze a o kterém tvrdili, že z nás vyžene všechny zlé duchy. Inu, co se dá dělat, vypili jsme to a vydali se na cestu do údolí.
        Noční les byl nádherný a nálada povznesená. Časem nás však začala zmáhat únava, pochod byl sice z kopce, ale neméně náročný.
        Do naší chajdy v údolí jsme dorazili před půlnocí. Jarkeld zde byl, živý a zdravý. Když nemohl s námi, vrátil se, celý den proseděl v zimě, a až v noci, kdy měl dojem, že všichni Lovci v širém okolí zmizeli, se odvážil zatopit.
        Chvíli jsme poseděli, ale nikdo již neměl sil na nějaké oslavy. Hans šel ven do sněhu usadit se na hlídku a zbytek se zavrtal do svých přikrývek a spal. Ani občasný kašel a chrchlání krve nerušily noční idylku.
        Ráno jsme využili hustého sněžení a zmizeli z oblasti. Přežili jsme to všichni, a asi i ve zdraví. Což o to, ten elixír nás rozhodně pročistil, ale jak to je s tím ozářením... i když... moment, mám dojem, že mi začínají zase růst nehty!
       





    Reklama:   Zážitky jsou skvělé dárky - a pokud chcete darovat zážitek jako dárek, tak jedině zážitky od Zážitkové agentury FAN MOTION . Mají tam totiž ty nejlepší zážitkové dárky. Komunitní síť Facebook nabízí nové zážitky - poznejte nové kamarády na síti Facebook. Vše o síti Facebook. Nové zážitky na Facebooku.