Templáři Vaultu Šílené Brahmíny

  Regule  
  • Ústava
  • Pravidla
  • Levelování
  • Jak se přidat?

  •   Herní svět  
  • Dějiny
  • Věděli jste, že...

  •   Družstva  
  • Drancíři
  • Zewell
  • Osamělí střelci
  • Bývalí templáři

  •   Ostatní  
  • Diskusní forum
  • Vault Šílené Brahmíny
  • Fotogalerie
  • Knihovna
  • Nukezin
  • Seminář

  •   Uživatel 



      Kontakty  
    Reinar
    chekotay
    Facebook


    Počet přístupů:



     

    operace Zubaté ostří


    Bitva Typ akce: bitva
    Organizátor: Chekotay
    Plakát: -
    Topic na fóru: zde
    Místo konání: Řepiště
    Datum a doba konání: 22.8. 2269, 9:00 SEČ
    Účastníci: (9)
       Kmenový svaz Lovci lebek (Kaali/Guktraj, Chekotay/Gorroj, Reinar, Lin0t, Livjatán, Javor)
       Aliance Drancířů a Otrokářů (Chrome Red, Necromancker, Tommy SWINE):
    Hodnocení:  2,4
    Historický abstrakt: Koncem roku 2268 Enkláva opustila svou základnu v Místku, aby posílila své jednotky v oblasti severních Čech, kde zrovna válčila s Bratrstvem oceli. Vyhnané kmeny Lovců lebek se mohly vrátit zpátky do nížin a znovu začít s krvavými oběťmi svým strašlivým bohům. Otrokáři se rozhodli je zničit, a povolali na pomoc Drancíře. Střet dopadl nerozhodně, neboť Otrokáři byli odražení, nicméně zastavili pronikání Lovců lebek do nížiny kolem Ostravy.
    Historical Abstract: On the end of year 2268, the Enclave left their base in Mistek Town, because they have to concentrate their forces for battle with Bortherhood of Steel in North Bohemia. Tribes of the Headhunters, exiled to Beskyd Mountains, now can return to the lowlands, and once again they started with bloody sacrifices to their fearful gods. The Slavers decided to destroy the Headhunters, and call to arms allied forces - the Reavers. Battle on Skyplain has no winner - Slavers have to retreat back to Ostrava, but Headhunters can no longer expand, and have to pull back.
    Fotomateriál: Od Lin0ta a od Reinara.

    Intro:
      Podzim 2268 AD.
      Místek
      Základna Útočných sborů Enklávy "Sokolík"
      Pršelo. Déšť řezal zemi v dlouhých mokrých provazcích radioaktivního, kyselého spadu, a přece v tom byl kus surové něhy, s jakou splývala země, voda a vzduch. V kopcích, v Beskydech, jsou bouře nádherné. Miluji déšť.
      Vojákům ovšem stěžuje evakuaci.
      Vertibird v barvě břidlicové šedi bravurně přistál na vyklizeném heliportu u břehu Ostravice, a několik postav v ochranných oblecích se k němu ihned rozběhlo, táhnouce za sebou vozík naložený khaki bednami. O pár metrů dále jiný vertibird vystoupal do minimální letové výšky a zamířil severozápadním směrem.
      "Poslední kakao, paní," vyrušil mne z rozjímání hřmotný seržant v dlouhém šedivém kabátu. Vděčně jsem přijala nabízený nápoj. Kuchyňka je již také rozložena, naskládaná do beden a připravená k odletu. Byla mi zima, vlhký vítr profukoval jak plášť z medvědí kůže, tak tlustý svetr z mikrolinových vláken pod ním.
    Poručík, jehož ruce třímající zářící laserové značkovače se jen tak míhaly, navedl na přistání další vertibird, který se právě vyloupl z těžkých mraků. Vojáci strhli poslední přetlakový stan a během dvou minut jej sbalili. Uhnula jsem, když kolem mne začali vynášet zdánlivě nekonečný proud beden zevnitř budovy.
      "Poslední stroj je na přibližovacím kurzu," pronesl plukovník stojící za mými zády. "Do dvaceti minut to tady definitivně uzavřeme."
      Přikývla jsem a ještě jednou se zahleděla k blízkému obzoru, jako bych dokázala za těmi masami vody a mraků spatřit obrysy Beskyd, které mi tak přirostly k srdci.
      "Zamilovala jste si ty hory, co?" řekl a opřel se o okenní rám vedle mne. Rám ze zahnědlého, dvě stě let starého polypropylenu zapraskal.
      "Hory... i lidi," odvětila jsem. Podíval se na mne úkosem, jako by uvažoval, jak někdo může mít rád pološílenou sběř zvířeckých divochů.
      "V okolí Trosek Prahy se to také jen hemží kdejakými podivnými skupinkami."
      "Tam to bude jiné. Viděla jsem záznamy, tamní okolí je silně zamořené. Lidé tam jen těžko přežívají. Tady... tihle "divoši" dokáží žít naplněné životy v podmínkách, které by zlomily i tak silného muže, jako vy, plukovníku."
      "To nepopírám," pronesl pomalu. "Na druhou stranu, ty jejich krvavé rituály... no, však můj názor znáte, doktorko. Měli jsme je vyhladit, dokud to ještě šlo."
      Zakroutila jsem hlavou. "Jak se jednou dostali do kopců, už je odtamtud nic nyvštípe, to mi můžete věřit!"
      Jen něco zavrčel a na chvíli byl klid. Odstartoval další vertibird. Počet lidí pohybujících se v okolí nepřesáhl dvacítku.
      "Hlídky včera zachytily narušení vnějšího okruhu," začal plukovník sám od sebe. "Nejspíš právě ti vaší divoši. Jako by věděli, že jsme dezaktivovali minová pole a vypnuli elektřinu v drátech."
      "Dost možná to vědí. Jsou schopní. Opravdu, schopnější, než byste čekal."
      "Myslíte, že se odváží i sem?"
      "Budou tady dřív, než se ztratíme z dohledu," řekla jsem s přesvědčením.
      "Tomu nevěřím!" zasmál se plukovník. "Tihle primitivové! Bojí se míst, kde se setkali s obrannými systémy ještě dlouhá léta poté, co základnu opustíme!"
    "Tihle jsou jiní. Jsou to hrdí lovci z Beskyd. Lovci lebek. Pouze jsme je zatlačili, plukovníku, zatlačili do lesů a údolí, kam už jsme na ně nemohli. Nevěřím, že jsme jim skutečně způsobili takové ztráty, jak jste psal ve svých reportech. Podle mého odhadu nebyly ztráty místních větší než deset procent."
    "To není možné! Rozprchli se po prvních vyhlazovacích výpravách..."
      "Rozprchli a ukryli. Ale znovu se sjednotí. Místek bude zase patřit divokým válečníkům a jejich krvavým kultům."
      "Nevěřím tomu, doktorko, při vší úctě, kterou chovám k ženě, která infiltrovala primitivní kmeny, tomuhle nevěřím. I kdyby se zase odvážili do nížiny, otrokáři z Ostravy jim zatnou tipec!"
      "Pane plukovníku, já je neinfiltrovala, žila jsem s nimi... a ti otrokáři budou mít těžkou práci, než si horaly poradí!"
      "Plukovníku, vertibird čeká!" vyrušil nás seržant.
      "Pojďte, paní, je čas," pokynul mi plukovník. Přehodila jsem přes sebe teflonovou pláštěnku a po boku mohutného mariňáka v energozbroji odběhla do vertibirdu, jehož vrtule stále protínaly vzduch - pilot ani nevypínal motory. Ohlédla jsme se. Plukovník a seržant ještě naposledy zběžně prohlédli opuštěnou základnu, a pak také naskočili do stroje.
      Šum deště splýval s hukotem rotorů a cvrlikáním přístrojů. Mikrofúzní motory nevydávaly žádný zvuk. Ten kousek města, malý flíček vyklizeného pořádku mezi rozvalinami předVálečných budov, kterému jsme si zvykli poslední rok říkat domov, mizel v mlze. Plukovník se usadil na sedadle přede mnou a také se naklonil k okénku.
      "Co to k čertu...!" vykřikl náhle.
      Přes bývalý heliport směrem k budově bývalého velitelství klouzaly stíny oděné v medvědích kožešinách, obezřetně, opatrně, ale sebejistě, rychle... nesmiřitelně.
      Nepřekvapilo mě to ani trochu.
      Místek zmizel v mlze za námi.


    Na podzim roku 2268 Enkláva opustila území Místku, které jí připadlo jako odměna za pomoc Drancířům na operaci Exodus. Domorodci, kteří před Enklávany uprchli do hor, se rychle vrátili zpět a zdálo se, že je vyhnanství jen posílilo. Primitivové žijící v kmenových a klanových uskupeních, divoši, se kterými si nevěděli rady ani Drancíři, ani Enkláva, se rozprchli po celém frýdecko-místecku, začali napadat karavanní stezky vedoucí skrze Pakov a opět rozjeli hon na oběti svým krvavým bohům.
      Ovšem i Cech otrokářů z Ostravy zaregistroval ústup Enklávy, a rozšířil svá loviště více na jih. Vzájemné střety na sebe nenechaly dlouho čekat. Početně silnější, lépe vyzbrojené a dobře motivované jednotky otrokářů vcelku bez problémů lovily malé skupinky primitivů.
      Zatím však v Místku náčelník nejsilnějšího klanu sjednocuje roztroušené kmeny a posiluje svou mocenskou pozici. Stojí za ním mnoho bojovníků, leč ne všichni. Někteří divoši jsou toho názoru, že sestupovat do měst v nížinách je hloupost, a raději chtějí odvést všechny kmeny zpátky do hor. Vede je jakýsi šaman, mluvčí lesní síly, a ten je v silné opozici vůči náčelníkovi. Náčelník chce posílit svou moc tím, že rozdrtí otrokáře, největší nepřátele svého lidu. Když byly přední otrkářské hlídky napadeny nezvykle silnými skupinami bojovníků, neváhal Cechmistr ani na okamžik, a využívaje spojenecké smlouvy, požádal Drancíře o pomoc. Ti přislíbili vyslat expediční legii.
      Divocí bojovníci z hor a zuřiví válečníci z nížin se setkali poblíž Pakova koncem léta 2269 ve strašlivé řeži...

     

    Léto 2269 AD
      Pakov
      Krev tekla dlouho. Počkali trpělivě, až na zem dopadla poslední kapka - v té době se již po těle proháněly mouchy a wespy. Šaman tu dobu využil do poslední sekundy, věděl, že náčelník nebude čekat déle, než je bezpodmínečně nutné. Otázky a odpovědi slyšeli všichni, nyní je jen a jen na něm, nejlepším šamanovi v kraji, jak uspořádá fakta, jak je prezentuje - a jak je zmanipuluje. Protože všem bylo jasné, že šaman nikdy neříká pravdu, vždy si fakta upraví tak, aby mu maximálně vyhovovala.
      Problém byl jen v tom, kdy z úst šamana vychází pravda, kdy lež a...
      A kdy jeho ústy promlouvá bůh.
      "No?" zeptal se náčelník a podařilo se mu do těch dvou hlásek napasovat akorát tolik netrpělivosti, aby šamana namíchl, a zároveň tolik hrané úcty, že se nemohl namíchnout pořádně, veřejně a oprávněně. Raději si náčelníka nevšímal a dál hleděl na mužské tělo ukřižované mezi silné sloupy lesního oltáře. Umučený se na něj šklebil, a asi by mu ten pohled i oplácel, kdyby ovšem měl oči.
      Nemohl to protahovat dlouho, a nebylo ani třeba. Šamanova mysl byla rychlá a základní koncept měl přichystaný již v době, kdy zvědové zajali tohoto muže. Vlastně bylo úplně jedno, co mučený odpovídal, pán bolesti měl připravené své otázky, na které existovaly pouze uspokojivé odpovědi. Dlouhý Pepek, známý samotář od Pakova, měl prostě jen tu smůlu, že krom informací potřebovali Lovci lebek také příznivě nakloněná božstva.
      A takové podplácení bohů začínalo obvykle použitím jemného pazourkového nože na citlivou kůži slabin... a končilo sekáním čtvrtmetrovou zubatou čepelí do hrudního koše. A mezi tyto dva mantinely se vešlo přesně dvaatřicet dalších nástrojů a tři hodiny precizního umění pána bolesti, šamana Gorrroje. Jmenovaný se právě zhoupl na patách a konečně se otočil k náčelníkovi.
      "Duchové bolesti v samém závěru umožnili tomu muži vidět mnohé. Přítomnost... i budoucnost. Vzdálená místa."
      "Slyšel jsem skučení a jektání," řekl náčelník. Všichni vždycky slyšeli jen strašlivé pazvuky, když se obětní rituál blížil ke svému konci, a mnozí zprvu nedůvěřovali schopnostem šamanů poskládat z těch pazvuků čirého utrpení nějaké smysluplné informace. Jenže oni to dokázali. Vycházelo jim to příliš často na to, aby to byla náhoda. A tak lidé lesů a hor věděli, že mezi sebou mají muže, jehož ústy promlouvá bůh.
      Šamanův pohled se do náčelníkovy tváře zapíchl jako měděná píka.
      "Otrokáři opustí do dvou dnů Ostravu a černé kabáty půjdou s nimi! Velká výprava s mnoha zbraněmi! Projdou údolím řeky přímo sem..."
      "A tady?"
      "Tady potkají nás."
      Náčelník se usmál. "Výborně, přesně to jsem naplánoval. Přepadneme je a pobijeme..."
      Nyní nastala kritická chvíle. Šaman mohl říct, že nic takového mu duchové bolesti nevyjevili. Mohl říct, že viděl pravý opak - porážků Lovců lebek a jejich zánik. To by vneslo strach do duše mnohého statečného bojovníka a ve výsledku mohlo skutečně ovlivnit výsledek bitvy.
      "Ano," pravil pomalu šaman, "přepadneme a pobijeme..." Na okamžik všichni zatajili dech. Šamanova věštba je klíčová. "...ale nebude mnoho těch, kdož se budou moci radovat nad obětmi bohům. Příliš mnoho lovců zkropí svou krví Matku Gaiu, příliš mnoho jich bude pít odvar z máku - a příliš mnoho jich bude muset stát na hlídce, protože když se nevrátí první výprava, vyjde z Ostravy druhá."
      Pohledy dvou nejmocnějších mužů kmene se střetly, a bylo to, jako když o sebe křísnou skály.
      "Když porazíme první výpravu, porazíme i druhou. Donekonečna je posílat nemohou!"
      "Ano? A kdo z bojovníků udrží oštěp, až se budeme bít na půlnoci s otrokáři a na východě z černými kabáty? Budeš snad ty, Goktroji, jako rychlý rys běhat mezi našimi vesnicemi a chránit je, když se nepřítel rozhodne zaútočit jednou tu, jindy onde?"
      "Máme dost silných mužů pro ochranu našich vesnic, a nejen to, i pro útok! Můžeme dojít až do Ostravy, když budeme chtít, a vzít si od otrokářů zpátky naše děti!"
      "A kam se vrátí tato výprava, když černé kabáty zatím vyvraždí osady bez mužů? A kdo se vrátí - z Ostravy, kterou neznáme? Kámen plamen, který nevidíš, duchové, kteří ti sevřou hrdlo, až sípeš jako postřelený los a otrokáři s puškami, ukrytí mezi rozvalinami..."
      "Já říkám, že zvítězíme!" zasyčel náčelník, v obličeji rudý.
      "A já říkám, že to budou vítězství zapalcená krví našich rodin," šeptal temně šaman, rudý od krve oběti.
      Oba muže od sebe nyní dělila jen malá mezera, příliš malá, aby mohli tasit své dlouhé nože, ale za oběma se začali srocovat jejich přívrženci, a v rukách těch se zaleskla kopí, sekyry a dlouhé nože. Zde nešlo pouze o nadcházející bitvu. Zde šlo o to, jak se bude vyvíjet život všech Lovců lebek. Zda opustí hory, do nichž se schovali před Hvězdnatými a sestoupí do nížin, kde si válkou s otrokáři a drancíři vydobydou potřebný životní prostor, nebo zůstanou v bezpečí průsmyků a úžlabin, oddělení od okolního světa v izolaci. Každá varianta vyhlížela z určitého úhlu lákavě a každá měla své zsatánce. A právě nyní to vypadalo, že se do sebe tito zastánci pustí přímo tady...
      "Dost!!" zvolal Goktroj. "Schovejte zbraně!"
      "Snad se nechcete bít zde na svaté půdě?!" vykřikl Gorrroj. Přívrženci váhavě uposlechli příkazů svých vůdců a uvolnili se.
      "Za tři dny bude po bitvě, a pak se uvidí," šeptal náčelník.
      "Pak se uvidí," křivě se usmál šaman. "Bude dost obětí a zem bude roztoužená krví, poví mi, jak tě sesadit a jak vrátit kmen na správnou cestu!"
      "Jen abys sám nebyl obětí," šlehl po něm pohledem náčelník, když se obracel ke svým věrným.
      "Uvidíme... za pár dní..."
     


    Jakkoliv byla hra dojednána dlouho dopředu, nakonec nás přišlo jen pár – účast byla snad nejnižší ze všech templářských akcí. Jakž takž jsme se tedy rozdělili na tým Aliance a Lovců lebek, přičemž divoši měli mírnou přesilu. Plac, který jsem pro hru vybral, se pro tak malé množství lidí ukázal být velmi velkým a tak většina hry byla o běhání sem a tam. No, aspoň se děcka nadýchala čerstvého ostravského vzduchu! :) Dvě výhry Lovců lebek a jedna jejich prohra rozhodly o zastavení postupu Cechu otrokářů na jih do podhůří Beskyd, a s tím byla celá hra zakončena.
      Celá akce byla hlavně určena k vyzkoušení si trochu jiných postupů při výrobě kostýmů i při boji, než jaké používáme v příběhové linii o boji mezi Drancíři a Oceláři, a také k výrobě kostýmu na letošní PASS.





    Reklama:   Zážitky jsou skvělé dárky - a pokud chcete darovat zážitek jako dárek, tak jedině zážitky od Zážitkové agentury FAN MOTION . Mají tam totiž ty nejlepší zážitkové dárky. Komunitní síť Facebook nabízí nové zážitky - poznejte nové kamarády na síti Facebook. Vše o síti Facebook. Nové zážitky na Facebooku.