Deník Hanse Rübeho

důstojníka Bratrstva oceli v exilu



   Únor 2269 - Jmenuji se Hans Rübe. Jsem členem Bratrstva Oceli, a to od svých 16-ti let. V den, kdy začínám psát tento deník je mi 45 let. O svý předchozí kariéře tu nic psát nebudu, jelikož v případě mé smrti či zcizení těchto listů by mělo Bratrstvo šerednej průser.
   Když už mluvíme o průserech, jeden jsem zase vyvedl. Co a jak to nemá cenu řešit, prostě jsem zastřelil zbabělce v boji. A jako na potvoru to byl synáček Staršího. Kurva svět!
  
   21.2.2269 – Je mi dneska 45. Mám teď stejnej kalibr, jako můj zamilovanej kvér. Jenže místo abych zapíjel narozeniny se svou jednotkou raubířů v nějakým luxusním hampejzu v Marienbadu, sedím v cele našeho hlavního štábu v Tachau a jediný, co můžu dělat, je rvát se s krysama vo chleba, psát do týdle knížky a přemýšlet, co bude.
   Vyhlídky jsou mizerný – já osobně bych dal přednost zastřelení, jenže zaslechl jsem strážný žvanit vo oprátce. Tak to teda ne! Já celej život bojoval, a z tohohle světa chci sejít kulkou! A nebo v náručí nějaký luxusní holky po celodenním sexuálním maratonu. Hernajs, tohle sem chtěl provést na starý kolena, ale toho se už nedočkám!
  
   23.2.2269 – Pořád stejná cela, spoluvězně už dali jinam. Ty blbečci nebyli ani Bratři Oceli, jen nějaký nájezdníci, co nám chtěli vyrabovat sklad a ostraha je drapla. Měli mě za staříka, začali si koledovat. Chtěl jsem zůstat v klidu, jenže pak mi hrábli do věcí, a to neměli dělat! Toho největšího jsem pro jistotu hned zmrzačil, a ty zbylý dva pořádně ztřískal. Stejně je pověsej, tak ať myslí i na něco jinýho, děcka pitomý!
  
   24.2.2269 - Navštívil mě Klement, bláznivej Písař z Plzeňskýho štábu. Můj jedinej kámoš. Slíbil mi, že udělá vše, abych mne z toho dostal. Tak jsem ho poprosil o kus drátu, že se odsud dostanu sám. Jenže on mi řekl, že na to oni čekaj, tak ať jim nehraju do noty, prý se někteří nemohou dočkat, až mě zastřelí na útěku. Kurva svět! Propašoval mi alespoň lahev kořalky a nějaký knížky. Tenhle klučina je fakt třída, za tohle by ho mohli taky zavřít!
  
   26.2.2269 – Čtu knížky a přečtený stránky používám místo hajzlpapíru. Místní strava je bohužel, ve felčarský terminologii řečeno, prudce laxativní. Zejtra začne můj proces, doufám jen, že ho neproseru…
  
   27.2.2269 – Kurva svět! Čekal jsem všechno možný, od předhození páračům až po koupel v napalmu, ale tohle mě dostalo – posílají mne do vyhnanství! To by nebylo tak strašný, jenže oni z toho udělali očistec! Vynesli ortel, osazenstvo odtáhlo plnit povinnosti a mě dovlekli do kanceláře, kde na mě čekal samotnej Nejvyšší ze Starších pro sektor Böhmen und Mähren. Řekl mi, že nemám na výběr. Označil mě za zbraň, kterou nelze ovládat. Že prej jsem asociál, válečnej štváč a krvežíznivej magor. Mea culpa, ty starej dědku, jenže díky tomu ještě žiju, ty vyschlej sráči! Má odpověď ho rozesmála, což nebylo dobrý. A pak to řekl – s okamžitou platností jsem převelen do Ostravského sektoru, konkrétně do operační oblasti Protektorát Horní und Suchá. Ze záznamů budu vymazanej, dostanu jen nějaké zásoby a pár ztracenců jako posily a mám srovnat se zemí jakousi frakci Drancířů. Dal mi dva dny na přípravu, a pak mne nechal odvést. Co jsem věděl, Protektorát byla Nemesis našeho velení. Starší uvalili na jakékoli informace o tom místě embargo, ale díky dobrejm zdrojům jsem se leccos dozvěděl. Byl to malej státeček, takový malý nic s pár set obyvatelema. Lokalita byla silně zamořená, měli tam hromadu páračů, divokých morgošů, měla tam být snad i Enkláva a Otrokáři. Prostě radost tam žít! Jenže tihle Drancíři, jak si ti lidé říkali, v tom marasu nejenom dokázali přežít, oni v tom i dokázali prosperovat a expandovat! Ze šeptandy jsem věděl, že dali na prdel dvěma divizím Bratrstva! Dle popisu měli být velcí skoro jak supermutanti, měli být nehorázně vyzbrojení, a dokonce měli mít zálibu v technologiích, jako my! A to nebylo všechno – v Protektorátu měla tajně operovat černá jednotka Kruhu oceli. Ti dle oficiálních míst neexistují, ale každý Bratr ví své a to sousloví nahání strach. Prý je Kruh oceli složen z takových magorů, jako jsem já…
  
   28.2.2269 – Nespal jsem, psal jsem celou noc ten pojebanej deník. Už ho píšu zas, ale to je večer, a já mám hotový přípravy. Zejtra vyrážím v transportéru do Ostravy.
  
   1.3.2269 – Vrátili mi kvéry a ripper, komplet výstroj, do starýho obrňáku mi naložili pár lidí a zásoby, kopli mě do zadele a já vyrazil. Rozloučit se semnou přišel jen Klement, skoro brečel, trouba. Musí bejt chlap, jinak si ho Pustina vezme. Má jedinou kliku, že sedí věčně v bunkru a studuje starý záznamy. Ale je to jeden z mála, který mne neodsuzujou, a za to mu budu nadosmrti vděčnej. Než jsem naskočil do transportéru, vtisknul mi potají holodisk, ať si mám co číst po cestě. Sbohem, parťáku, budeš mi chybět!
  
   15.3.2269 – Byla to šílená cesta, při který na psaní nebyl čas, takže to budu muset sfouknout jedním vrzem.
   Do Plzně se jezdí v pohodě, místní nájezdníci si na Ocelářský stroje netroufnou a Enklávu jsme odsud vyhnali. Jenže za Plzní začíná pravá Pustina. Mrtvý stromy, radiační kapsy, divoký kmeny kanibalů, zmutovaný bestie a bůhvíco ještě. Je fascinující, a přitom strašlivý, že v tomhle prostředí dokážou lidi přežít. Občas jsme narazili na karavanu, někdy na farmu, jindy na nájezdníky. V prvním případě jsme si ujasňovali cestu, v druhým šmelili zbytečnosti za lepší žrádlo a ve třetím případě jsme pásama drtili kosti. Hodně nás zdržela objížďka Prahy, tam měla operovat Enkláva a my se nesměli dostat do konfliktu. To město bylo kolem dokola obklíčený radiací, zvláštníma anomáliema a spoustou trosek. Fakt hrůza. Nakonec se nám podařilo najít zbytky předválečný dálnice, a po tý jsme vyrazili dál. Byla to úděsná jízda, samý díry a překážky, přepadení. Po dvou dnech už jsme jezdili jen v noci, aby byl alespoň trochu klid! Na druhou stranu jsme nemohli jet moc rychle, aby náš vůz nezajel do nějaký moc velký díry. Ještěže palivo nás nemuselo zajímat – mikrofůzní reaktor je príma věc!
   Brno bylo jasnej důkaz lidský zhovadilosti a nechutná relikvie doby před Pádem. Dle mapy to mělo bejt obrovský město, ale místo toho to byl jen kráter vedle kráteru, do tmy to svítilo ošklivou zelenou září. Místo lidí ghůlové, ale nebyli to ti dobrý parťáci k pití a kartám, který jsem znal z Plzně nebo Egeru, tohle byly trosky lidskosti a ubohosti, živoucí mrtvoly. Tu noc, co jsme tím svinstvem projeli, jsme ztrestali poslední chlast, co nám zbyl.
   Díky neustálý pozornosti nájezdníků jsme měli dost zbraní, který jsme směnili v obchodní stanici v Olomouci za žrádlo, chlast a nějaký obvazy, a trochu munice navíc. Podařilo se nám v průběhu dne odrazit nájezd nějakých primitivů, a za to nám místní děvky z bordelu daly noc grátis. Ale co bylo důležitější, místní znali Protektorát a poskytli nám hromadu informací o něm a o Drancířích. Začal jsem mít dojem, že nás čeká pěknej průser! Čtrnáctýho jsme konečně dorazili do předsunutýho polního bunkru, kousek za Frýdkem-Místkem. To bylo město duchů, evidentně tam ale byla nedávno silná vojenská posádka Enklávy. Jenže nezbylo po nich nic, jen stopy, který začala skrývat nemilosrdná Pustina. Já měl ale sakra blbej pocit, že nás po celou tu dobu ve Frýdku pozorujou cizí, nepřátelský voči. Naštěstí jsme ale v pořádku dorazili na základnu, aleluja!
  
   16.3.2269 – Čas začít tuhle bandu předělávat na bojeschopnej útvar! Základna byla v dezolátním stavu. Z reportů od velitele Kruhu oceli, Henryho Thorna, jsem se dozvěděl o vývoji situace od roku 2267 až doposud.
   Dvě divize Bratrstva tlačily celý rok 2267 Drancíře a Otrokáře do úzkých. V zimě se ale útočníci zasekli, a díky drancířské taktice „máme miny, snajpry a hromadu chlastu, a nikam nepudem“ se nedostali dál. Na jaře došlo k masakru divizí v bitvě u Kateřinského potoka, a Bratrstvo se stáhlo. Drancíři a Otrokáři vyhnali Bratrstvo ze základny Brahminín v Havířově, odehnali odtamtud i Enklávu. Prý je tam ale hodně páračů, tudíž základnu nevyužívají, jen do ní občas chodí “stalkeři“. Na podzim pak došlo k diplomatickému jednání mezi Drancíři a Otrokáři, a my o něm nic nevěděli! Ale pak mi do rukou Zasvěcenec Henry Thorn podal poklad – tajné dokumenty o Drancířsko–Otrokářské alianci! Mou radost ale zkazila zpráva o zimě 2268-2269. Základna byla takřka zdecimována párači, těch pár přeživších bylo prakticky bez munice, a navíc jim kradli techy nějací pankáči z Havířova! Jedinou příznivou správou bylo to, že párači decimovali i Drancíře. S těma potvorama tady bude kříž!
  
   17.3.2269 – Začínáme opevňovat základnu. Technikovi se podařilo zprovoznit vysílačku, a nějakou záhadnou shodou náhod se nám podařilo spojit se štábem (a nemluvím, já musím zůstat inkognito, mluví jiní). Dostali jsme pokyn obsadit laboratoře v Chotěbuzi, které byly před dvěma roky vypleněny Drancíři. Cvičení na akci odkládám do doby, než bude základna obranyschopná.
  
   20.3.2269 – Základna je jakš takš použitelná, ale mám obavu z obrněné techniky. Ta by nám z obrany nadělala cedník. Dle informací od Kruhu oceli ale Drancíři těžkou technikou nedisponují. Moc na klidu mi to ale nepřidává.
  
   21.3.2269 – Osádka základny se začíná poznávat. Díky výcviku je to pro ně nutnost. Snad se mi podaří z nich něco vycepovat. Jako by mi chyběla šťáva, kdysi jsem Zasvěcence proháněl s větší chutí. Asi už fakt stárnu… Kurva svět!
  
   29.3.2269 – Začínám provádět průzkum cílové oblasti. Je to drsné – toxickým odpadem zamořený les, radiace, ožralé hlídky Drancířů a otroci, snášející z našich laboratoří bedny s neznámým obsahem. Díky mému nosu a lechtání na jazyku hádám, že z našich labin udělali palírnu!
  
   15.4.2269 – Asi začnu věřit na zázraky – přijel zásobovací konvoj! Dovezli žrádlo, trochu munice a medikamentů. Ale dodali i novinky – v celém Sektoru Böhmen und Mähren se něco hýbe, možná dojde na nějaký konflikt! A já musím tvrdnout tady, na konci světa lidí…
  
   16.4.2269 – Konvoj časně ráno vyrazil, mají za úkol dostat se do České Lípy na oblastní velitelství. Popřál jsem jim štěstí.
  
   17.4.2269 – Doslechl jsem se, že od původní jednotky kdysi dezertoval jistý inkvizitor Malewitz. Snad se dal k Drancířům, dle zpráv místních... Nechal jsem Kruh oceli, ať ho přes informátory vystopují.
  
   18.4.2269 – Šel jsem na lov krtčích potkanů, aby bylo čerstvé maso, leč místo toho jsem se musel poprat s kočkoliškou mývalovitou. Ta sviňa je rychlá a veliká, ještěže jsem měl svůj ripper. Krom pár jizev jsem ale získal pěknou kůži, dám si jí do svýho cvingru na zeď jako trofej. A maso z ní ušlo, jen máme málo soli. Asi budu muset vyslat karavanu do Olomouce, nebo možná ještě dál…
  
   19.4.2269 – Celej den tu pršelo svinstvo z mraků – zelenej, svítivej déšť, kterej rozleptá kůži a nutí vás si ty poleptaný zbytky strhat až na maso, a pak si strháte i to maso z kostí. Viděl jsem jednoho nováčka, co si nestihl navlíct atombordel a koupil sprchu tý sračky. Nikdo neměl dost odvahy mu jít na pomoc, a než jsem k němu stačil v pláštěnce doběhnout, měl už kůži na kaši a řval v agónii. Zastřelil jsem ho, aby se netrápil.
  
   23.4.2269 – Jednotka se cvičí dál, nikdo kupodivu neremcá. Z nějakýho důvodu jsou všichni natěšení, jak Drancířům nakopou prdele. Díky tomu, že chodím na průzkumy do týla nepřítele, si ale nejsem jist hladkým vítězstvím. Na těch lidech je něco zvláštního – jsou to pankáči, šílenci, stalkeři, ale i technici, lovci a obchodníci. Začínám si klást otázku, proč s nimi vlastně máme bojovat? Byli by to úžasní spojenci – stačilo by jim dodávat chlast, nějaké techy a léky, no a byl by klid! Ale z toho, co zatím vím, mi je jasný, že tahle válka už slovy vyřešit nepůjde…
  
   26.4.2269 – Kruh oceli vystopoval zrádce Malewitze. Dávám jim pokyn k jeho likvidaci. Ten parchant má kvartýr přímo v Protektorátu, poblíž Citadely Drancířů. Prý stále nosí svůj cop, ale brnění natřel černou barvu a nechal si udělat kérku. Škoda, že nemůžu vyrazit na kárnou výpravu, to bych ho pak seznámil s fíglema, co jsem pochytil od kočovných východních Němců!
  
   27.4.2269 – A je po Malewitzovi… Kruh oceli jej nechal zmizet. Unesli jej, když byl na cestě do gubernátu Havířov. Tělo se nikdy nenajde, dali jej k páračímu doupěti a málem při tom zařvali. Naštěstí vůně čerstvé krve tu bestii přesvědčila, že dneska nemusí běhat pro žvanec…
   Hlavu toho zrádce mi donesli jako důkaz, nechal jsem jí opálit a vybělit peroxidem. Malewitzova lebka je nyní přidělána k plechové ceduli s nápisem „Nikdy nezapomeň, nikdy neodpouštěj!“. To odradí další případné dezertéry. Někteří mladší zasvěcenci se mi začínají vyhýbat a mají strach pohlédnout mi do očí… Hloupý štěňata, mají se ještě co učit!
  
   29.4.2269 – Dostáváme se do kontaktu s žoldáky z frakce Zewell. Jsou znalí místních podmínek a terénu, a nabídli nám pomoc. Mám podezření, že jsou to bývalí členové původního Bratrstva, ale čert to vem, ti nezradili pro vlastní zisk, ti zůstali opuštění Bratrstvem…
  
   1.5.2269 – Místní obyvatelstvo má nějaké slavnosti, říkají tomu „Den svaté Lenory“. Osady v průvodu vynášejí lopatu, pořvávají hesla „zasratá robota“, „netahám“ nebo „pojebaná šichta“. Rozhodl jsem se provést průzkum nočního gubernátu Havířov, mám totiž tušení, že tamní oslavy budou jeden velkej mejdan.
  
   2.5.2269 – Proč sakra musíme válčit? To byla pařba jak svině! Sice jsem se k tomu mrdokvasu nemohl připojit, tak jsem alespoň pod rouškou tmy stopil kus pečený krysy a láhev kořky. Jak ti lidi dokážou řádit! Hrála tam muzika, měli dokonce poslepované a sdrátované aparatury, hráli nějakej punk-folk-metal, chlast tekl proudem, a každou chvíli si to tam někdo rozdal – buď sex, nebo bitka! Měl jsem co dělat, abych se mezi ty lidi nevrhnul a nezačal pařit taky… Oni se opravdu bavili! Drancíři pochopitelně rozdávali chlast, ale většinu stačili vyžrat sami. Pak alespoň udělali ohňostroj ze světlic a signálních raket, vypadalo to moc hezky. Vyvolalo to ve mně vzpomínky na osvobození Plzně, když moje divize pochodovala vítězně městem a lidi nás zasypávali sušenýma kytkama,
  holky nás zatahávaly do prázdnejch baráků... Ze sladkých vzpomínek mě vytrhl řev a panika lidí, to když nějakej zfetovanej pankáč místo světlice odpálil fosforovej granát. Nešťastník pobíhal jako živá pochodeň, zapálil bednu s chlastem a ta explodovala. Požár uhasili chcankama Drancíři, ale když už nebylo co pít, zalehli všichni do pelechů. S rozedněním jsem se dostal na základnu, prochrápal jsem celej den, abych tohle navečír sepsal…
  
   5.5.2269 – Přichází vlna veder. Počasí je tady opravdu skvělý, a jak říkaj starousedlíci „v létě tu hoří asfalt a v zimě mráz trhá stromy“. Dle informací místních tu jaro a podzim trvají tak měsíc, a vyznačujou se kyselým deštěm, vichrem a písečnými bouřemi. Ty se pak táhnou i přes léto.
   Když jsem se místních farmářů zeptal, jak v takovýmhle brajglu dokážou cokoliv pěstovat, odpověděli jednoduše – našly těch pár plodin, kterým tohle nevadí, a ty začali obhospodařovat. Akorát to má všecko trny a občas jedovaté části, teda kromě bikuřice. Pěstovat bikuřici je ale hodně náročné, většinou to vyžaduje pole obehnaný palisádou, pár ozbrojenejch hlídačů a štěstí. Když vám pole nerozrejou prasokrysové, úrodu nerozkradou místní morgoši, pole nevypálí Drancíři a nebo vás nevezmou do otroctví Otrokáři z Ostravy, tak máte docela slušnej zisk jídla. Jenže ve finále vás při sklizni může sežrat masožravej plevel, kterej se hrozně rád v bikuřičným poli vyskytuje. Ještě že nejsem farmář…
  
   6.5.2269 – Asi začínám měknout – dohodl jsem se s farmářema, že si můžou odvážet obsah septiku základny jako hnojivo, a za to nám budou dodávat malou část úrody nebo masa ze zvířat. Abych ale zamezil ohrožení bezpečnosti základny, sračky jim budem nechávat kousek před základnou v rezervoáru. Septik v hlavním bunkru se bude přes potrubí přepouštět ven a v barelech to ze základny vyvezou členové jednotky, kteří budou mít nějaké prohřešky proti řádu. Tak nakonec asi neměknu, tohle je docela potupnej trest, a nebo vhodná příležitost, jak odměňovat anální alpinisty!
  
   7.5.2269 – Několik průzkumníků dostalo nemoc z ozáření. Nemáme moc protiradiačních chemikálií, asi o některé z nich přijdeme. Zažádal jsem velitelství o příděl navíc. Stejně ho nepošlou, ale alespoň mužstvo uvidí, že na ně nekašlu.
  
   8.5.2269 – Mám sice výcvik feldmedika, ale na radiaci jsem bez RadAwayů krátkej. Zásobovací konvoj dorazí nejdřív za tejden, do tý doby ty chlapi skapou. Kurva svět! Když jsem ale chtěl zapít svý zoufalství, dostal jsem nápad – vyslal jsem malou hlídku, aby sešmelila za víčka od farmářů nějakej šnaps.
  
   9.5.2269 – Zatím ještě žijou, ale u jednoho vím, že to nezvládne. Stejnak mu ale dopřeju svou speciální medicínu, ať si alespoň naposledy užije! Všichni ozáření dostali láhev samohonky a kýbl vody. Parťáci z jednotky je pomalu a jistě opíjí, a rvou do nich i vodu. Pokud to vyjde, část radiace odejde z jejich těl spolu se chcankama. Nevyléčí je to, ale získají trochu času.
  
   11.5.2269 – Jeden z průzkumníků zkapal. Mám podezření, že to nebylo jen kvůli radiaci, ale na pitvu nemám ani vybavení, ani pořádný znalce felčařiny. Těm zbylým je líp, preventivně jsem poslal transportér do Olomouce. Snad tam nějaký chemy budou mít…
  
   13.5.2269 – Jednu z vesnic napadla tlupa morgošů. Než mí lidi dorazili, už byla osada vypálená a všichni pobití. Kárná výprava dostala plamenomety a zákaz braní zajatců. Vrátili se k večeru, rozkaz splnili. Dokonce přitáhli i zásoby, které ta tlupa ukradla v osadě. Alespoň to jídlo nepřijde nazmar…
   Večer jsem měl proslov k celému osazenstvu základny – připomněl jsem jim, že právě proti tomuhle barbarství bojujeme. Dal jsem jim na srozuměnou, že nebudu tolerovat přepady vesnic na našem území. My ty lidi venku musíme chránit! My jsme Bratrstvo Oceli!
  
   15.5.2269 – Konvoj se zásobama v nedohlednu, moji lidi se vrátí s transportérem nejdřív za tři dny. Jeden z průzkumníků je v kritickém stavu, další dva se nezlepšují. Tohle místo si umí vybrat svojí daň. Všichni dostali rozkaz během průzkumu hledat i starý bunkry a skladiště, abychom získali víc ochranného vybavení.
  
   16.5.2269 – Probudilo mě velký dunění. V první chvíli jsem si myslel, že mám zase kocovinu, ale ona se třásla zem! V trenkách jsem doběhnul do velína a tam mi Písař oznámil, že kupodivu jsme nebyli pod dělostřeleckou palbou, ale že šlo o otřes půdy. Vytáhl nějakou mapu a ukázal mi na ní jakési čáry v terénu. Celý tenhle kraj je údajně poddolovaný ještě z doby před Pádem, chodby pod zemí se táhnou desítky kilometrů. Díky tomu, že je důlní dílo tak rozsáhlé, dochází tu prý docela často k těmhle otřesům. Písař mi taky sdělil, že dle místních už takto zmizelo pár osad – prostě je pohltila zem!
   Mám dojem, že celej tenhle kraj je takový malý předpeklí…
  
   18.5.2269 – Dorazil náš transportér. Dle množství krve na čumáku vozu a podle kruhů pod očima osádky mi bylo jasný, že to byla řácká rychta. Dovezli jen dva RadAwaye, a navíc neslyšeli žádnou zmínku o našem konvoji… Ten nejvíc nemocný průzkumník bohužel dávku nedostane. Nevadí mi zabíjet nepřítele, ale vadí mi obětování vlastních lidí. Naštěstí byl ten dotyčný v komatu, alespoň jsem mu to nemusel říct do očí…
  
   20.5.2269 – Ti dva to zdá se rozchodili, pro sichr je ještě nechám dva dny na lůžku s kořalkou – ani neprotestovali. Ten třetí je ale ve věčnejch lovištích. Nedalo mi to a provedl jsem amatérské ohledání těla. Písař, co mi pomáhal, sice víc času problil, než zapisoval, ale čert to vem. Mrtvý průzkumník nesl známky nemoci z ozáření, ale jeho pokožka vykazovala navíc jakousi kontaminaci toxickou, možná biologickou látkou. Měl nechutnou vyrážku, hnisající, skoro až nekrotickou pokožku. Tohle radiace nedělá. Budu se muset asi zeptat místních, jestli o tom něco neví. Písař mi omdlel, rovnou jsem ho odtáhl na marodku.
  
   23.5.2269 – Konečně dorazil konvoj. Jak jsem si myslel, přivezli jen žrádlo a trochu munice. Velení však poslalo antiradiační doplňky výstroje, alespoň něco. Dorazilo taky pár Bratrů z bývalé Karvinské divize, kteří přežili masakr u Kateřinského potoka. Vypadají spíš jako místní lovci, ale je na nich vidět, že jsou to profesionálové. Začínám vybírat muže pro útok na Chotěbuzské laboratoře.
  
   25.5.2269 – Útočnou skupinu mám kompletní. Ještě dva dny budeme nacvičovat pohyb a střelbu, pak jim dám dva, možná tři dny na odfrknutí. Unavený by v útoku byli k ničemu…
  
   29.5.2269 – Žoldáci ze Zewellu zkoumají terén kolem Chotěbuzské laboratoře, hlásí navíc přítomnost Otrokářů a posílenou posádku. Asi máme v oddíle krysu, a nebo nám zachytili rádiové depeše.
   Kruh oceli je ale mimo - Bratr Wulfik se zapojil do bojů nějakých nájezdníků, skoro bych to hodnotil jako zběhnutí. Bratr Henry Thorn se nevrátil z průzkumu, dle zpráv z vysílačky padl do léčky a musí se probojovat. Každopádně na situaci to moc nemění, až přestane padat ten smrtící déšť, za úsvitu vyrazíme do boje!
  
   30.5.2269 – Den D. Mám o pár jizev a šrámů víc, ale Bratrstvo zvítězilo! Report jsem odeslal na velitelství, čekám na odezvu. V hlavě se mi rodí dokonalý plán, co dál…
   Z velitelství poslali zajišťovací jednotku a rekonstrukční tým, spolu s partou Písařů – jejich úkolem bude opravit a zprovoznit labinu, a hlavně lépe zajistit její ochranu.
  
   6.6.2269 – Oficiálně přebírám velení Bratrstva v Protektorátu. Zasvěcenec Henry Thorn se chce vzdát i velení Kruhu oceli, ale to je zamítnuto – Kruh oceli bude nadále pokračovat v utajených operacích, jen bude částečně spadat pod regulérní Bratrstvo oceli v této oblasti. Černá jednotka se bude hodit! Dost bylo konvenční taktiky – tohle Bratrstvo ještě Drancíři nepoznali!
  
   8.6.2269 – V Protektorátu se něco děje. Mám obavy o průzkumníky, nechávám jich v terénu jen omezené množství. Mám hlášeny zvýšené pohyby ozbrojenců, horečnaté posilování obrany a úpadek morálky (teda toho, co z ní Drancířům zbylo). Ztráta palírny je bolí nejvíc, jak se zdá. Ale musím uznat, že ta jejich pálenka ze zkvašených koberců má grády!
  
   10.6.2269 – A je zase klid! Nepřišel žádný protiútok, žádné sabotáže… Jako by nám tím říkali „no co, stejně to bylo vaše!“ Mám hlášení, že v Citadele zbudovali novou palírnu, takže život jde dál…
  
   12.6.2269 – Konečně jsem si našel chvilku a vyzpovídal jednoho místního lapiducha z větší osady poblíž naší základny. Krom pár rad o využití místních léčivejch kytek se mi z něj podařilo vypáčit pár informací ohledně těch podivných vyrážek, na který dle všeho zkapali mí průzkumníci. V tmavejch, zatuchlejch koutech, ve starejch sklepích a podivnejch továrnách z doby před Pádem se drží svítivá, rosolovitá kapalina. Je to hnusný, prudce jedovatý svinstvo, který proniká kůží a nutí organismus k mutaci. Místní lidi to znaj a vyhejbaj se tomu jak čert kříži. Dost jich to prý zabilo, nebo dokonce proměnilo na ghůly. Údajně to z nich dokáže udělat i supermutanty, ale to jsem považoval za poněkud divokou teorii. Každopádně mí průzkumníci dostali pokyn se tomu sajrajtu za každou cenu vyhýbat.
  
   15.6.2269 – Další konvoj dorazil! Velení snad začalo fungovat! Dovezli munici, léčivo, konečně i pár chemů proti radiaci. Radost mi ale pokazilo množství žrádla, co dovezli. Je ho zatraceně málo, začínám mít nemilý tušení, že si zásobovači něco ulejvaj, nebo s tím šmelí. Hned večer jsem požádal velitelství, aby mi vždy dopředu poslali informaci, kolik čeho pošlou. Snad tak budu mít kontrolu a páku na provianťáky. Chca nechca budem muset začít u základny s farmařením, dokud se situace nezlepší. A budem si muset nadělat solidní zásoby na zimu!
  
   16.6.2269 – Musel jsem si sednout a uspořádat myšlenky. Co zatím o Drancířích vím? Jsou to pankáči, stalkeři, šílenci, notorici… Ale v jejich anarchistickém uspořádání vidím logiku. Jejich smyslem života je přežít – vždy a všude. Jsou posedlí techy, stejně jako my, a také je dokážou využít. Mají vlastní zdroje energie, vody a jídla, mají poměrně dost lidí. Je to bordel na kolečkách, organizovaný chaos… Ale funguje to! Je to jen jiná alternativa toho, jak přežít v Pustině! My, Bratrstvo Oceli, jsme ztělesněním řádu a staré, zapomenuté moudrosti. Ocel nás chrání, ocel je naše síla, i naše budoucnost. Snažíme se v Pustině vybudovat společnost, která se vypořádá s nástrahami Pustiny, a pod naším dohledem se rozvine v novou civilizaci, snad lepší než byla ta před Pádem… Ale co dělají Drancíři? Nedělají to samé? Jdou na to jinak, ale taky to funguje! Když nad tím tak přemýšlím, už chápu, proč je musíme zničit - jejich alternativa je lidem bližší. Možná je pro běžnýho farmáře z Pustiny schůdnější, než ta naše. A v tom to je – náš způsob vyžaduje čas. Drancířský ho nepotřebuje – prostě bere věci takové, jaké jsou. Tím pádem jsou naší největší konkurencí, dokonce horší než Enkláva! Enkláva má stejný způsob jako my, snad možná chce obnovit civilizaci před Pádem, ale Drancíři… Ten mor se nesmí šířit dál! Kvůli ideálům a snům jsem se dal k Bratrstvu. Sny nevybledly ani s hektolitry prolité krve, naopak se staly bližšími! Ale Drancíři mi ten sen můžou pošpinit! Nemohu dopustit, aby ty roky úsilí všech Písařů přišly nazmar. Nemůžu dopustit, aby byly pošpiněny ideály, které jsem vtloukal do hlav všem těm Zasvěcencům, kteří prošli mým výcvikem. Nemůžu dopustit, abych selhal ve svěřeném úkolu. Nemohu dopustit porážku…
   Já budu tím, kdo rozbije ten temný odraz v zrcadle… Vím, že to, co se chystám udělat, mi nikdo nemůže odpustit. Doufám, že dokážu odpustit i sám sobě… Kurva svět! Beru láhev a jdu se ožrat. Tečka.
  
   17.6.2269 – Bolí mě hlava, na psaní nemám náladu…
  
   24.6.2269 – Život na základně se začíná ustalovat. Začínáme s pěstováním bikuřice, jelikož jsou z ní největší výnosy. Místní farmáři nám kupodivu radí co a jak, dokonce se nám daří výměnou za nepotřebné léky je přesvědčit, aby nám na poli pracovali.
  
   29.6.2269 – Ráno mě vzbudil operátor vysílačky – zachytil nouzové volání našeho zásobovacího konvoje. Nájezdníci někde splašili raketomet a zničili čelní vůz. Vzhledem k tomu, že se ale nachází mezi Prahou a Brnem, je vyloučená jakákoli pomoc z naší strany. Požádal jsem velitelství o náhradní konvoj, ale na tohle znám zásobovací důstojníky moc dobře, než abych věřil, že něco pošlou. Byl jsem nucen učinit bolestné rozhodnutí – všechen Drancířský šnaps (odhadem 200 litrů pálenky ze zkvašených koberců), který jsme zabavili v Chotěbuzských labinách, odvezeme transportérem do Olomouce na trh. Snad za to splašíme nějaké žrádlo a stimpaky. Dvě lahve jsem ale otočil a schoval pro nějakou slavnostní příležitost.
  
   30.6.2269 – Napsal jsem dopis Klementovi. Samozřejmě pod falešným jménem a hodností, ale on je to chytrej kluk a dojde mu, kdo mu píše. Dopis pošlu s nejbližším konvojem, který k nám z hlavního Bunkru Bratrstva dorazí.
  
   1.7.2269 – Začínám silně uvažovat o náboru místních do našich řad. Ti lidi jsou neuvěřitelně houževnatí. Pokud si je důkladně prověříme, mohli by jsme získat dobré průzkumníky a stopaře. Poradím se s Písařem a uvidíme…
  
   3.7.2269 – Dnes v jedné větší osadě poblíž měli smuteční sešlost, pohřbívali hlavu rodiny. Jelikož to byl člověk, který s námi spolupracoval, sebral jsem transportér, naložil pár dalších lidí, včetně Písaře, a vyrazili jsme tam. Buď už nás místní berou, a nebo nevím, ale vřele nás přijali a byli rádi, že jsme přijeli vzdát poslední hold jejich otci, dědovi, strýcovi… Ten chlap měl víc příbuzných a známých, než bylo lidí u nás na základně! Na závěr smutečního obřadu byla žranice, které jsme se taktéž účastnili. Je škoda toho člověka, že umřel, dodával nám jídlo za zboží a sračky na hnojivo, ale paradoxně jeho smrt nám posloužila více, jelikož nyní jsme v kontaktu s více farmáři, kteréžto jsme poznali při hostině. Jo, přímochodem, příčina jeho smrti bylo setkání s páračem…
  
   4.7.2269 – Mí stopaři se zlepšujou! Ti kluci vyslídili doupě nájezdníků, kteří měli na svědomí přepady vesnic mezi Frýdkem a Olomoucí. Transportér jsem naložil nejlepšíma raubířema, co tu v základně jsou a vyrazili jsme jim dát na prdel. A byla řež! Po kontaktu s průzkumníky jsme našli nájezdnickou základnu – byla to skoro pevnůstka, kolem dokola byly okopy… Jenže jako na potvoru nás zmerčili a začali nás kropit z kulometu. Vrhli jsme se na ně ztečí a pod deštěm kulek je vypráskali ven, jen s pár drobnýma zraněníma, co spraví stimpak a flastr. Při rekvírování kořisti z jejich peleše nás ale všichni ti, co utekli, vzali protiztečí. Šmejdi, vystříleli jsme je jak prasokrysy, nikdo z nich nepřežil. Jejich hlavy jsem nabodal na kůly před tu jejich pevnůstku a tu nechal vypálit. Zrekvírovaný materiál, a bylo ho požehnaně, již třídí náš provianťák v základně.
  
   6.7.2269 – Písař splašil holoterminály, nevím kde, a je mi to fuk. Od zítřka je začne opravovat spolu s techniky, a budou je rozmisťovat po základně. Budeme mít vlastní počítačovou síť! Šikovnej kluk, dostane pár lahví a příděl navíc.
  
   7.7.2269 – Mojí radost z budování interní počítačový sítě kazí ten nehoráznej bordel, kterej je díky pracím po celé základně. Přijít nějakej útok na základnu, tak se půlka mužstva zabije vo všecky ty krámy dřív, než vyleze z bunkru ven! Radši chrápu ve špačkárně venku, abych se nemusel nervovat…
  
   13.7.2269 – Síť je hotová! Všechny stanoviště mají nyní interkomy, důležité dveře jsou jištěné sítnicovými skenery, a nejdůležitější sekce jsou vybaveny holoterminály, napojené na centrální jednotku – Písaři tomu říkají server, ale jak to nemá spoušť nebo volant, tak tomu přestávám rozumět. Zažádám velitelství o dodávku autodoka a nějakých medicínských holodisků. Sice to dodají až kdoví kdy, ale vyplatí se počkat si.
   Každopádně, jestli nás odtud nedejbrahmína Drancíři vykoušou, tak pochcípaj radostí, až ten náš technobunkr uvidí.
  
   14.7.2269 – Naše pole s bikuřicí se chytlo, rostlinky se mají čile k světu. Dle rad místních farmářů nechávám kolem postavit palisádu, a preventivně na exponovaná místa zahrabávám miny. To pole je naše jediná šance, jak v zimě nechcípnout hlady.
  
   15.7.2269 – Konvoj dorazil! Jednou za měsíc přivezou krom žrádla a munice taky naději, že ještě nejsme úplně zatracení. Vyměnili jsme poštu, a přitom jsem musel mužstvo krotit ránama a kopancema, jinak by ty líbesbrífy rozškubali – takovou z nich měli radost. Dostal jsem náhodou taky dopis, od Klementa. Jelikož jsem ještě pořád persona non grata u Starších, tajně ho připíchnul mezi rozkazy. Je fakt mazanej! Jelikož to nebylo dlouhý psaní, vlepil jsem si ho do deníku.
  
   „Oberkommando für Sektor Westböhmen
   5.7.2269
   Milý Hansi,
   dlouho jsem ti nemohl poslat ani řádku, stále mám obavy z možných komplikací, které by v případě zachycení této depeše nastaly. Ale nemohu tě nechat beze slov od přítele, to by nedopadlo dobře, zvláště pokud jsi bez kontroly a nikdo tě nekrotí. Leč pravdou jest, že to krocení a hlídání tě mi chybí.
   Po tvém odchodu se do mne obuli ostatní Písaři, kteří předtím měli strach, že bys je za jakékoli výpady vůči mé osobě ztloukl. Bez strachu z tebe se do mě naváželi, až došlo i na pokus o fyzickou šikanu. Abych tě uklidnil, strávil jsem měsíc v cele na samotce, neboť jsem ty hrubiány ztloukl pomocí těch tvých chvatů. Ani nevím, jak se to ve mně probudilo… Tak nějak to přišlo samo. Nyní se mi uctivě klaní a dokonce někteří Paladinové už na mne nehledí jako na toho „Chcípáka Klementa“. Starší to přešli, dokonce mě ani nedali před disciplinární komisi! A představ si, že ze mne chtějí udělat vrchního Písaře! Měl jsi pravdu, člověk musí být odvážný a stát si za svým!
   Jinak, v Tachau je pořád stejná nuda, jen Enkláva nám vybombardovala základnu v Zadním Chodově, takže jsme započali s novými boji. Mám dojem, že si někteří Starší pomalu začínají uvědomovat, že bez tebe to půjde velice špatně. Ale naštěstí je tu stále dost tvých „raubířů“, a ti bojují jako zuřiví párači. Díky nim vím, že Enkláva neuspěje.
   Mne do bojů jakožto Písaře pochopitelně nepustí. Ale na druhou stranu jsem rád, jelikož mám ještě spoustu starých záznamů, které musím zařadit do našeho archivu Bratrstva.
   Ale co ty? Jak je, na konci prozkoumaného světa? Jsou tam nějaké staré záznamy? Co ostatní bratři, jací jsou? Napiš mi prosím, je toho tolik, a vzdálenost nedokáže roztrhnout společné vzpomínky a staré přátelství…
   S pozdravem
   Klement v.r.
   P.S. – zkus mi poslat také něco o tom kraji, nejlépe knihu či holodisk. Děkuji předem!“
  

   Jak jsem to dočetl, začal jsem brečet. Ten malej Písař, kterýho jsem znal, jako by náhle stál vedle mě a tím svým klukovským hláskem se vyptával na všechno kolem. Večer jsem vzal flašku šnapsu a léčil akutní záchvat melancholie. Kurva svět!
  
   17.7.2269 – Písečná bouře se dneska přihnala jak splašenej brahmíní povoz a zahnala moje průzkumníky zpátky do základny. Ten hegeš venku trval až do večera, tak jsem alespoň cvičil v naší improvizovaný posilovně…
  
   18.7.2269 – Každej, kdo má ruce alespoň trochu zdravý, pomáhá odklízet písek ze základny a z pole. Je to rasovina, a mám dojem, že budem muset všichni na dekontaminaci, páč geiger chrastí jak splašenej. Království za něco nezamořenýho! Nesnáším ten skurvenej písek!
  
   26.7.2269 – V noci nám do pole vlezli prasokrysové. Přišli jsme na to až ve chvíli, kdy jich pár roztrhal výbuch miny. Byl jsem nucen zřídit novou hlídku také na poli, což mužstvo přijalo s brbláním. Ale jestli to pole neuhlídáme, chcípnem v zimě hlady!
  
   30.7.2269 – Z laboratoře v Chotěbuzi nám zaslali první oficiální hlášení, a přidali bednu se vzorky a záznamy z výzkumu. S dalším konvojem to pošlem do hlavního výzkumnýho střediska, tam si s tím poraděj. Ale co mě vytočilo, bylo hlášení o stavu personálu v labině – ti kreténi zatajili, že jich půlku pobili Drancíři, jelikož se bez řádného zajištění motali krátce po květnové bitvě po lese. Drancíři se stahovali, a Písaři bez doprovodu se vydali na obhlídku místní fauny a flóry. Raději jsem na velitelství odeslal rádiovou depeši, že budou potřebovat posílený kontingent, jelikož oblast je nebezpečná a „při stávajícím počtu jsou Písaři neschopni plně obsáhnout veškeré výzkumné práce“. Příště je všechny přikovám řetězama k bunkru!
  
   3.8.2269 – Konečně zase začínám makat na výcviku bratrů v základně. Krom farmaření a hlídkování mi bobánkové zlenivěli, je čas jim prohnat perka!
  
   7.8.2269 – Dorazil malej konvoj, vezl nám jen pár lejster a trochu léčiv. Jeho cíl byl labina v Chotěbuzi, kam přivážel nějaké měřící krámy.
  
   10.8.2269 – Od hlídek dostávám zprávy, že na jihozápadě, kolem Frýdku-Místku, se začínají rojit divoši a přepadávají obchodní karavany. Dostávám také informace od farmářů – ti tvrdí, že Otrokáři vyrazili lovit divochy, ale se zlou se potázali, tudíž požádali o pomoc své spojence, Drancíře. Průzkumníci dostali rozkaz nezasahovat, jen pozorovat vývoj událostí.
  
   12.8.2269 – Konvoj dorazil, předal nám žrádlo a munici, jako obvykle. Po cestě prý museli odrazit nájezd těch divochů z F-M, ale kulometná palba primitivy zahnala, tudíž dorazili beze ztrát. Popřál jsem jim šťastnej návrat…
  
   14.8.2269 – Vyrazil jsem sám na průzkum, tak trochu si zastalkeřit po okolí. Už dlouho jsem se takhle nikam nevydal. Deník nechávám v základně, aby ho v případě mé smrti nenašel nepřítel.
  
   16.8.2269 – Z výpravy jsem zpátky, živej a zdravej, i když jsem po cestě měl trable. Vyrazil jsem na severozápad, do málo probádaných částí. Přenocoval jsem v troskách Ostravy, a v noci jsem se serval s bandou ghoulů. Že prej za mojí hezkou kůži Otrokáři určitě vysolí pár víček. No, prdějí teď všichni do hlíny, ale zasekla se mi brokna, ani jsem si z ní nevystřelil. Alespoň že na ripper a mou pětačtyřicítku spolehnutí je. Ráno jsem se v leptavé mlze, voblíklej do atombordelu, dostal do podivný oblasti, plný NBC anomálií. Našel jsem pár techů a nějaký podivnosti, který budou zajímat Písaře v Chotěbuzi. Odpoledne jsem se pak při cestě zpátky potkal s nějakýma banditama. Parchanti, chtěli mě obrat, zabít a znásilnit, přesně v tomhle pořadí. Co je sakra s těma lidma v tomhle kraji? Dyť nejsem baba! Na úvahy nebyl čas, takže jsem se serval a ty hajzly pozabíjel. Jejich hlavy jsem preventivně nabodal na kůly, a kusem zdi jsem na prkno napsal „Smrt nájezdníkům!“. Prkno jsem umístil na jejich mrtvoly, už samozřejmě obrané o všechno cenné. V noci jsem dorazil na základnu, jenže ještě po cestě mě zkusila sežrat smečka divokejch čoklů. Náboje jsem neplýtval, jen jsem je kopal a řezal ripperem. Pár jich zdrhlo, alespoň si zapamatujou, že já nejsem k sežrání! Po návratu na základnu jsem šel rovnou na dekontaminaci. Rozbitou broknu jsem svěřil našemu zbrojmistrovi, doufám, že jí zprovozní.
  
   20.8.2269 – Průzkum hlásí, že Drancíři a Otrokáři se setkali poblíž Šenovských plání, a chystají se na nějakou výpravu. Že by na divochy? Kdo ví, ale chlastali prej jak kdyby neměl přijít zítřek…
  
   22.8.2269 – Průzkum hlásí, že divoši a Drancířsko-Otrokářská výprava se řežou jako psi. Výprava aliance se snaží divochy vytlačit, ale ti zuřivě doráží a nebojí se ani střelných zbraní! K večeru pak prý padlé Drancíře a Otrokáře obětovali bohům při krvavých rituálech. Jenže taky dostali na frak, takže se stáhli zpět na svá území. Aliance měla velké ztráty, ale svým způsobem se jim podařilo divochy zastavit. Udělali nám nevědomky službu – jinak bychom ty barbary museli rubat my. Každopádně si se stávajícím počtem bratrů na základně nemohu dovolit vést válku na dvou frontách. Vydávám rozkaz vyhýbat se konfliktu s divochy a zákaz bezdůvodného pronikání na jejich teritoria ve Frýdku-Místku.
  
   26.8.2269 – Velitelství poslalo rádiovou depeši – máme pomalu začít chystat podzimní ofenzívu v oblasti Kateřinského potoka. Plánována je na druhou polovinu října, v krátkém období, kdy nepadají kyselé deště a teploty ještě neklesají pod mínus dvacet, tudíž je možné používat střelné zbraně. Budem to mít těsný…
  
   30.8.2269 – Drancíři dle průzkumníků začínají budovat v oblasti útoku opevněná postavení. Je jasné, že nám zachytávají rádiové zprávy, jinak by tak rychle nereagovali. Tak jako tak, bude to zase řež. V základně je nás sotva padesát, a jich je několik set. Budem je muset likvidovat systematicky a koordinovaně. Vydávám rozkaz k bojové přípravě. Ta bitva bude na samé hranici možností…
  
   2.9.2269 – Začíná období kyselých dešťů, jenže jako na potvoru, nebo možná naštěstí, ty sračky nepřicházejí, a místo toho je nádherně slunečno. Bikuřice nám zraje, koncem září jí sklidíme.
  
   5.9.2269 – Velitelství pojmenovává nadcházející operaci „Sturm und Drang“. Taktně jsem jim naznačil, že jejich zprávy zachytává i nepřítel, tak ať laskavě začnou vysílat kódovaně. Bratři v základně mezitím cvičí, vylepšují si výbavu a opravují kvéry. Což mi připomíná, že bych měl jít za zbrojmistrem pro svou brokovnici…
  
   8.9.2269 – V noci nám na pole vlezli morgoši. Hlídka je ale zmerčila včas, a okamžitě zburcovala základnu. Těch šmejdů bylo asi třicet, a navíc šli po naší pracně vypěstovaný bikuřici! Vztek a zuřivost bratrů je smetla, půlku jsme postříleli ještě v poli, a druhou půlku jsme pochytali. Nechal jsem je svázat, ráno je nechám popravit pro výstrahu všem ostatním.
  
   9.9.2269 – Za úsvitu jsem je nechal všechny noční lapky ukřižovat. Ty šmejdy, co jsme postříleli v noci, jsem nechal nabodat na kůly, ale jejich lebky jsem nechal vyžrat v kyselině a vybělit peroxidem. Budou přibytý na palisádě kolem pole. Já naše jídlo nedám ani prasokrysům, ani morgošům, ani jiný havěti!
  
   13.9.2269 – Konvoj je tady! A je dokonce o jeden vůz větší než obvykle! Dostali jsme příděl munice navíc a nějaké ty medikamenty pro nadcházející bitvu. V tomhle velení obdivuju, logistiku neojebávaj a posílaj konvoje i těm největším zapadlým zatracencům, jakými jsme my. Bohužel ale stále mám málo mužů. Pustina si vybírá svou daň, každý měsíc mi někdo zkape. Většinou to sem nepíšu, jelikož je to běžné, jako radiace, extrémní výkyvy počasí nebo útoky bestií. Ale posil přichází málo, jen obtížně se mi daří udržovat stabilní počet v základně. Z Chotěbuzské labiny nemůžu nikoho stáhnout, ti mají svých trablů dost, navíc mají horší podstav, než my. Výcvik nováčků trvá dlouho, nehledě k tomu, že sem jsou bratři posíláni ne za odměnu, ale za trest.
   Než konvoj vyrazil na cestu zpět, předal jsem jeho veliteli písemnou žádost, adresovanou vrchnímu velení Bratrstva Oceli. V ní žádám o posily, které jsou pro nás otázkou bytí a nebytí…
  
   14.9.2269 – Průzkum hlásí, že Drancíři rozšiřují obranu v oblasti Kateřinského potoka. Začínám mít dojem, že jim jde o víc, než jen o naše odražení. Mohli by také být vyčerpaní? Co když vedou boje na severu nebo na východě, v místech, kam se naši průzkumníci nedostanou? Co když je párači decimujou víc, než tušíme? Nebo jim dochází zdroje, a vleklá válka je vyčerpala? Nebo mají vnitřní problémy, třeba spory o moc? Příliš otázek, a žádné odpovědi. Žádný z bratrů v základně není způsobilý k infiltraci, Kruh Oceli je neaktivní, takže nemám možnost cokoliv konkrétního zjistit. Sám sobě si dávám za úkol zajmout v nadcházející bitvě nějakého výše postaveného Drancíře a vyslechnout ho.
  
   16.9.2269 – Že se bude dít něco velkého, už došlo i farmářům, co žijí kolem. Napětí by se v Protektorátu dalo krájet. Bratři jsou nervózní, začínají jednat zbrkle a impulzivně. Obchodní karavany se začínají Protektorátu vyhýbat, většinou končí v obchodní stanici v Olomouci, občas dorazí i do Czieszina.
  
   20.9.2269 – Využíváme příznivého počasí a sklízíme bikuřici. Není jí tolik, kolik bych si přál, přeci jen něco padlo za oběť prasokrysům a morgošům. Ale i tak, znamená to značný rozdíl a v zimě neumřeme hlady. Mám nemilé tušení, že nás bude méně, tudíž zásoby vystačí.
   Každopádně, bikuřice bude klíčovou plodinou. Dle rad farmářů se dá sklízet i dvakrát do roka.
  
   21.9.2269 – Pole je zoraný, zvláčený, zejtra ho osejem, aby to na jaře rychle vyrostlo. Snad se toho dožiju…
  
   23.9.2269 – Průzkum hlásí klid, mám dojem, že Drancíři jsou nachystaní. Máme ještě měsíc času, necháme je trochu vykysnout. Od místních dostávám v náznacích informace, že Drancíři začínají mít o téhle válce pochyby. Je to vůbec možný? Něco mi říká, že se jim tenčí zásoby chlastu, tím pádem víc propadají depkám. Ale dalo by se toho využít! V hlavě se mi pomalu rodí další plán postupu.
  
   26.9.2269 – Nebejt tý hnusný, všudypřítomný nervozity mezi bratry, tak bych řekl, že je celkem klid. Začaly padat kyselý deště, fouká vítr, a občas se to smíchá s písečnou bouří, takže prší hnusný, toxický bahno. Jak říkají místní – maras tajak cyp.
  
   1.10.2269 – Pomalu se to blíží. Občas zachytáváme nervózní vysílání Drancířské vysílačky, kvůli počasí je ale nemožné na obou stranách provádět průzkumnou činnost. Konečně jsem nafasoval svojí broknu z dílny, je jako nová. Celej den jsem jí leštil a olejoval, je to úžasná relaxace!
  
   2.10.2269 – Jeden z bratrů se mnou sešmelil za pár lahví samohonky, nějaké sladkosti a prastarý časák s hambatými slečnami celkem zachovalou pětačtyřicítku – a tim nemyslím nějakou starou bábu, ale pistoli. Použil jsem z ní nějaké díly k vylepšení svojí milované bouchačky.
  
   4.10.2269 – Wulfik opustil naše řady. Prachsprostě si sbalil saky paky a odešel do Pustiny, pryč od nás. Udělal to s plnou parádou, přímo ve dne. Proč to udělal? Nevím, nevypadal jako normální dezertér. Možná už měl po krk věčných bojů a zvolil klidnější život… Každopádně jeho odchod je ztráta, zase je nás o něco míň.
  
   5.10.2269 – Počasí se trochu uklidňuje, posílám průzkumníky do terénu. Při tom mě napadá, že to samé musí dělat i velitel Drancířů. Bylo by zajímavý se s ním setkat. Jak asi vypadá? Jakej je? O jeho taktickejch schopnostech nepochybuju, je vychcanej jak mraky… Ale jakej kurva je? Vždyť já o něm prakticky nic nevím!
  
   8.10.2269 – Kurva svět! Průzkumníci zachytili nouzové volání konvoje na západě. Bouře jim strhla cestu, a oni uvízli v blátě. A jako na potvoru v docela horký oblasti, kde je víc než dost nájezdníků. Beru obrňák, pár slušných střelců i s technikem a vyrážím jim na pomoc.
  
   10.10.2269 – Konvoj jsme našli za Olomoucí, a jako na potvoru byly všecky vozy zapadlé v bahně. Začali jsme s vyprošťováním, ale po pár hodinách jsme zmerčili zvěda od nájezdníků. A do hodiny, se soumrakem v zádech, se na nás vrhli. Nevím, kde se jich tolik vyrojilo. Využili jsme věže transportérů coby bunkry a přivítali jsme ty šmejdy palbou z těžkých kulometů. Ale ani dvacet mrtvých a u nás ani škrábnutí je nezastavilo. Pokračovali v útocích po celou noc, doráželi jako krysy na zraněného. Raněné bratry jsme provizorně ošetřovali v našem transportéru, zatímco zdraví zuřivě bojovali. S úsvitem jsme spatřili desítky těl, rozesetých kolem dokola karavany. Zachránilo nás pancéřování vozů a to, že útočili nekoordinovaně, bez těžkých zbraní. Navíc v karavaně bylo pár nováčků, které velitelství poslalo jako posily – ti kluci prožili svůj křest ohněm. Na těch nájezdnících ale bylo něco divného. Evidentně šlo o více spojených skupin, přeci jen naše zásobovací konvoje tudy jezdily pravidelně, což znamenalo lákavou kořist. Na nějaký čas ale bude klid, dnes jsme jim hodně pustili žilou. K večeru jsme vozy konečně vyprostili, těch pár mrtvých bratrů jsem chtěl pohřbít u nás na základně. Samozřejmě těla nájezdníků jsme zbavili všech cenností a věcí, co by se nám mohly hodit. A mrtvoly banditů jsem nechal nabodat na kůly podél cesty…
  
   12.10.2269 – Konvoj, v čele s naším transportérem, konečně dorazil na základnu. Vyložili zásoby, nováčci dostali přidělené palandy, mrtvé jsme slavnostně pohřbili na hřbitůvku u základny. Už je tu na něm sedmadvacet hrobů…
   Navečer konvoj vyrazil zpět. Až zase za měsíc přijedou, doufám, že budou mít komu co předávat.
  
   13.10.2269 – Počasí nám uštědřilo tvrdou lekci – bez varování klesly teploty hluboko pod bod mrazu a z nebe se začaly sypat přívaly svítícího sněhu. Jako by si z nás Pustina dělala prdel… Doufám, že se to do příštího tejdne uklidní, jinak bude naše ofenzíva pořádně zpomalená!
  
   17.10.2269 – Počasí nepočasí, vyhnal jsem většinu mužstva na trénink boje na blízko. Ta blbá bílá věc už z nebe nepadá v takové míře, takže nyní můžu bez obav všem bratrům vtloukat do hlavy zásady boje beze zbraně. Potřebujou to jako sůl, jsou příliš závislí na bouchačkách…
  
   20.10.2269 – Dolaďujeme poslední detaily před zahájením operace. Útočná skupina ponese tolik munice a výbušnin, kolik jen unese. Nervozita mezi bratry je na hraně únosnosti.
   Průzkum hlásí, že Drancíři mobilizují všechny síly a přesouvají do oblasti Kateřinského potoka další jednotky. Dle všeho je jich zhruba šest na jednoho. Jestli tu bitvu přežiju, zajedu do Olomouce do bordelu a všem děvkám tam natrhnu kožich!
  
   21.10.2269 – Celou noc jsem vyráběl granáty. Je to dobrá relaxace, navíc vás to nutí se opravdu soustředit, pokud nechcete, aby vás seškrabávali ze stěny. Ale i tak mi skrz tu mojí vlasatou palici probíhaly myšlenky, za který bych se ještě před pár lety styděl.
   Já jsem prvně v životě začal pochybovat! O týhle válce na konci světa lidí, o našem tažení, o svejch schopnostech… Já, Hans Rübe! Pak jsem se ale vzpamatoval. Jsem válečník, a vždycky jsem byl. Mým snem je chcípnout v boji, nejlíp proti přesile a zkurveně hrdinskou smrtí! A teď tu možnost mám! Navíc mám zase možnost prokázat, kdo jsem a co jsem zač. Jestli tu bitvu prohrajem, spousta bratrů, která mohla být jinde, zahyne. Zavržení, zapovězení, vyhnaní a opuštění, stejně jako já. Nenechám je v tom!
   Taky mě napadá, že kdyby se nám povedlo prorazit, Drancíři by možná mohli kapitulovat, nebo alespoň začít vyjednávat. Koneckonců ten mizera Starší, než mě sem nechal odvézt, prohlásil „Vyřešíte náš drobný problém v Ostravském regionu. Jste konečné řešení Drancířské otázky!“ Já to udělám po svém – zaženu tu bandu pankáčů do kouta, a donutím je začít vyjednávat. Koneckonců, Bratrstvo potřebuje stabilní zázemí, což je vždy jeden hlavní bunkr, a místní ať se kolem třeba poserou. Důležitý je, aby se z jejich řad hlásili rekruti, aby kvetl obchod a my mohli v klidu hledat zapomenuté vědění z doby před Pádem. Pak započne průzkum nových oblastí, pošle se expedice, která vybuduje předsunutý bunkr, daleko od toho původního… Skončí to až tehdy, když rozšíříme svůj vliv všude. Pak budeme moci začít budovat ten vysněný, lepší svět. A nedovolíme nikomu, aby jej znovu spálil na prach, tak jak se to stalo roku 2077…
   Hm, zase jsem si vyzvracel duši na papír. Dám si láhev kořky a jdu chrápat.
  
   22.10.2269 – Chci už sakra nějakou dobrou zprávu! Bratr Henry Thorn je těžce zraněnej, páč jej při průzkumu přepadla nějaká banda, patrně nájezdníci. Z posledních sil se doplazil až k základně. Do útoku na Drancířská opevnění budu oslabenej o nejlepšího snipera. Mít tak alespoň raketomety, abych to nějak vykompenzoval…
  
   23.10.2269 – Tak, a vyrážíme na mejdan. Nechám nastoupit všechny bratry, kteří mohou bojovat a vyrazíme. V základně zůstanou jen písaři a nejnutnější ostraha. Pokud je toto můj poslední zápis – svýho života nelituju. Prožil jsem ho tak, jak jsem chtěl a možná zemřu tak, jak jsem o tom snil. Ocel s vámi, bratři!
  
   24.10.2269 – Vítězství! Bratrstvo Oceli zvítězilo! Moji bratři to dokázali! Prorazili jsme drancířský Perimetr, a otevřeli jsme bránu do samotného srdce drancířského území – Citadela je na dosah! Ale tohle vítězství nás přišlo draho. Možná až příliš… Nebýt nováčků, Zasvěcenců z posil, které k nám dorazily tenhle měsíc, nikdy by se to nepodařilo. Pomohla nám i hrstka žoldáků z frakce Zewell a opuštěný lovec z židovské osady, která ležela na dohled Perimetru. Do útoku nás šlo čtyřicet, vrátilo se nás patnáct. Já sám mám několik průstřelů a sečně-tržnejch zranění. Sepsal jsem report a odeslal ho na velitelství, připojil jsem i důrazný požadavek na doplnění stavu základny. Mám tu teď celkem třicet bratrů, z toho je deset písařů, techniků a jeden lapiduch. Drancířské ztráty jsem nepočítal, odhadem to bylo více jak sto mrtvých. Byli mezi nimi i mrtví Otrokáři, ti pravděpodobně dodržovali spojeneckou smlouvu a dorazili na pomoc svým drancířským kumpánům. Ani jsem neměl sílu nabodat je všechny na kůly, zvládl jsem sotva čtvrtinu. Náš transportér mezitím odvážel kořist a raněné, mrtvé jsme naložili až do posledního transportu, kterej odjížděl až za tmy. Co se kořisti týče, získal jsem nějaká víčka, pálenku ze zkvašených koberců, trochu nakládaného štrůfu z ovoce - štrůf je drancířský žrádlo, je to podobný německýmu Eintopfu, jen je to ostřejší, a poserete se jen poprvé, co to jíte. Co mě ale dostalo, bylo množství technického vybavení, které v obranných postaveních měli. Polní telefony, senzory, Geigerovy počítače, dálkově odpalované miny, pozorovací zařízení, agregáty na mikrofůzní články, měli tam dokonce i přenosnej holoterminál! Navíc mi padly do spárů i nějaký lejstra, těma se budu zabejvat zejtra.
   Před zalehnutím si dám kořalku, injekci morfia a stimpak. Možná se mi podaří zamhouřit oči…
  
   25.10.2269 – Deset bratrů jsem nechal odjet zajistit okolí Perimetru, aby se nám tam Drancíři nepokusili dostat zpět. Zbytek v základně kopal hroby, včetně lehce zraněnejch, kteří uzvedli lopatu. Naštěstí nelilo, dokonce slabě svítilo slunce.
   K večeru, když byli všichni naši mrtví pohřbení, jsme se s technikama vrhli na identifikaci a inventarizaci zrekvírovaný techniky a dokumentace. Z těch lejster se nám podařilo zjistit, že Drancíři našli zdroj vody, pravděpodobně minimálně kontaminovanej. A navíc se prokázalo, že jsou schopni používat komplikovaná zařízení a s jejich pomocí provádět seriózní měření úrovně kontaminace jednotlivých lokalit. No, krom toho, že tu zprávu psal nějakej ožralej disgrafik, mi unikl smysl toho, proč se zpráva tohodle typu vyskytovala v obranné linii. Drancíři maj evidentně systém velení a žebříček hodnot hodně pošahanej.
   Co se úrovně jejich technologií týče, tak náš hlavní technik nejprve ohrnoval nos, pak vyvalil oči a nakonec uznale mručel při každým dalším zkoumání těch podivnejch technověciček. Prohlásil, že kdyby drancířskej technik dostal hromadu odpadků a trakař, byl by schopnej z toho postavit vozidlo na mikrofůzní pohon s kulometnou věží. Taky prohlásil, že tohle by on z toho všeho odpadu nikdy postavit nedokázal.
   Je jasný, že někteří Drancíři jsou hodně šikovný kutilové, a dokonce jsou schopni vyrábět některé věci sami – ostatně ty zabavený techy toho byly jasným důkazem. Velkou radost jsem měl z nalezený munice, našli jsme jí poměrně dost, což nám alespoň nahradí to, co jsme sami vystříleli. Zbraně, co Drancíři měli, byly v hodně špatném stavu, ale přesto jsem dal rozkaz k jejich kompletní demontáži a z dobrých součástek nechám složit nové. Pokud dorazí posily, budu pro ně mít nějaké rezervní krochny. A nebo je nafasujou rekruti, který se nám snad podaří splašit z místních obyvatel.